Zamyšlení

Na cestě se Vzkříšeným

Boží hod velikonoční (večer)

Sk 10, 34-43 / Ko 3, 1-4 / L 24, 13-35

Slyšeli jsme v evangeliu - mimo jiné -, jak vzkříšený Pán učedníkům jdoucím do Emauz říká: „To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!“ Není to otázka, ale údiv. „Pořád nemůžete věřit! To snad není možné! Pořád vám to připadá divné! Vždyť to není nic nového, najdete to už u Proroků!“ - Myslím, že to platí o nás. Když budu mluvit za sebe, tak určitě. Je nám to zatěžko. Ne, že bychom nechtěli. Ne, že bychom to teoreticky neznali - z výuky náboženství, z bohoslužeb, ze Starého i Nového zákona. Ano, známe to a vyznáváme. Chceme. Ale stále - jako by se to málo dotýkalo srdce. Rozum bere na vědomí vzkříšení, ale srdce se chvěje strachem ze zla, z utrpení, z nemoci a umírání - a kdoví čeho ještě. Nežijeme ve vzkříšení. Nevládne nám myšlenka vzkříšení. Pořád nám vládne svět. Ještě jsme se to nenaučili žít!

Z pohledu Krista je to tak jednoduché! Prostě musel trpět, projít si zkouškou smrti a pak vstát a vejít do slávy! Tak jasné a jednoduché! Kéž by to bylo i z pohledu našeho!

Naštěstí Pán přichází právě této naší těžkopádnosti pomoci. To je osvobození, které se už dnes týká každého z nás.

Kristus vstal z mrtvých. Není v hrobě. Nenajdeme ho mezi nebožtíky. Je živý a už nikdy neumře. A my také vstaneme z mrtvých - a pak už neumřeme. Pro nás je to zatím budoucnost, ale Kristus už do toho vstoupil. Není v hrobě. Žije. To je důležité. Ale pořád to není všecko. Zemřel PRO NÁS a vstal z mrtvých PRO NÁS. Vstal, aby byl s námi.

I když ho nevidíme, je s námi. Na našich cestách. V našich radostech i trápeních. Ba, dokonce i na našich útěcích. Vždyť ta cesta do Emauz byl vlastně útěk z Jeruzaléma. Už to nemohli unést. „Museli“ pryč. Z míst, kde Pán trpěl, ale taky od divných a zmatených řečí o prázdném hrobu. - Někam na venkov, kde je klid. - Kdo ví, jaké měli plány a co chtěli dělat dál!

Důležité je, že Pán je v tom nenechal. Naopak šel za nimi. Přidal se k nim. Jako neznámý cizinec. Neznámý cizinec. Člověku by chtělo říct: Jak typické! Vzkříšený jako neznámý cizinec. To má své výhody. S cizincem lze o některých věcech mluvit snáze. Přidal se k nim a stal se jim partnerem na cestě. Otevřel rozhovor o bolavých věcech - o zklamáních, zmarněných nadějích. Je potřeba o nich mluvit. Je potřeba je otevřít. Citlivě, ale jasně. Trpělivě jim naslouchá - a pak řekne své.

To je dobrá zpráva: Pán vstal z mrtvých! A přichází k nám. Přichází na pomoc. Nejsme sami. Jako se jeho ve smrti ujal Otec a dal mu nový život, tak se on ujímá i nás a dává nový život nám. To, co vypadalo jako konec, stává se novým začátkem a dokonce zdrojem nové síly.

Je to jiné než před ukřižováním. To určitě. Nelze se vrátit zpět. Protože ON nás čeká VPŘEDU. On je naší budoucností. Je to jiné než před ukřižováním, ale přece je s námi. Ten příběh o cestě do Emauz nás učí, jak žít a putovat se vzkříšeným Pánem. Mít srdce otevřená. Setkávat se. Společně číst Bibli a hovořit o naději, kterou ona ukazuje. Společně slavit Boha lámáním chleba a podáváním kalicha. Takové „obyčejné“ věci a právě při nich můžeme zažít něco zvláštního. Není to vzedmutí pocitů ani myšlenek. JE TO SETKÁNÍ. Zažít Ježíše jako TY - protějšek a partnera ve vztahu a ve světle tohoto setkání - začít vidět všechno v nové perspektivě.

To nelze vynutit ani udělat vlastním přičiněním. Tomu se lze pouze v naději otevřít. V modlitbě, nad Písmem a v lámání chleba. O to se pokoušíme v naději, že „uvidíme“, „zakusíme“ Vzkříšeného. Nelze ho zadržet. Nelze si ho přivlastnit, ale lze to prožít a dostat nový impuls.

TADY jsou naše Emauzy. TADY nám cizinec Ježíš otvírá Písma. TADY nám Vzkříšený láme chléb.

design by exarion.cz | 2009