Zamyšlení

PROTO NA NĚJ ČEKÁM...

13. neděle během roku B

Pl 3, 24-33/ 2 K 8, 7-15/ Mk 5, 21-43

Dnešní nabídka z Božího slova je opravdu bohatá.

Tak nejdřív aspoň něco málo ke druhému čtení (2 K). Apoštol vyzývá korintské, aby byli bohatí také „v tomto díle milosti“. Tím myslí sbírku pro chudé v jeruzalémské církvi. Píše svým korintským něco ve smyslu: „Nebojte se být velkorysí a štědří v dávání.“ Ano, v Kristu jsme obdarováváni a to nás vede k dávání. Nemusíme, ale můžeme dávat. Kdo se odváží do tohoto kruhu přijímání - dávání vstoupit a daruje - byť maličkost -, pozná, že neztrácí, ale je ještě víc obdarován. Sv. Terezie z Ávily to vyjádřila velmi trefně: „Bůh dává vždy v poměru sto ku jedné.“ Tedy stonásobně víc.

A teď už k prvnímu čtení z knihy Pláč. Čte se z ní vzácně. Je to sbírka žalozpěvů Izraele pokořeného Babyloňany. Jak to bývá, v takových chvílích pokoření, zahanbení se člověk buďto úplně zlomí anebo objeví nejvzácnější poklad. Milost Boží působí, že se stane to druhé. Izrael objevil poklad. To je dnešní první čtení. „Můj podíl je Hospodin, proto na něj čekám... je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina...“ To říká trestaný - právem - Izrael. „Panovník na věky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství, z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí...“ Přijmout trest, ale neztratit důvěru v Boha. Bůh nás nechce trestem zničit. Stále má smysl vyhlížet ho a doufat v něho. Jaká hluboká důvěra z tohoto žalozpěvu zaznívá?! A to je nejspíš spojnice k dnešnímu evangeliu. Hluboká důvěra.

Můžeme si v tom dnešním evangelním čtení všimnout kontrastu mezi tlačícím se davem a lidmi, kteří doufají, že jim Ježíš v jejich bezvýchodné situaci pomůže. Žena nemocná 12 let a otec umírajícího dítěte - spíš dvanáctileté slečny. „Dotknu-li se jen lemu jeho roucha, budu uzdravena. - Pojď, vlož na ni ruce, a ona bude žít.Taková důvěra utváří prostor pro spásu. Tam se něco dobrého od Boha může v našem světě stát skutečností. Tady může být přijata spása. Není to lehké takovou důvěru mít a uchovat si ji. Okolí tu moc nepomůže. „Tvá dcera umřela. Proč ještě obtěžuješ Mistra?“ Víte sami, jak je těžké v tomto světě někdy věřit, že dobrý Bůh má stále všechno ve svých rukou. Je to Ježíš sám, kdo tuto důvěru probouzí a pomáhá ji uchovat. Říká Jairovi - a smíme doufat, že říká i nám - : „Neboj se! Jen věř!“ - „Nevzdávej to! Bůh je silnější! Bůh tě nenechá!“

Ježíš vysvobozuje z nemoci i ze smrti. Smíme mu důvěřovat. Smíme doufat, že jeho dotyk uzdraví i naše nemoci. Smíme doufat, že i nám jednou řekne: „Děvče (chlapče), pravím ti, vstaň!“ - A my vstaneme a on nás uvede do života - pravého, plného, naplněného života, který nikdy neskončí.

design by exarion.cz | 2009