Zamyšlení

„Porozumět“ ukřižování a vzkříšení...

25. během roku B

Jr 11, 18-20/ Jk 3, 16-4,3.7-8a/ Mk 9, 30-37

Již podruhé mluví Ježíš o svém blížícím se utrpení a vzkříšení. Syn člověka je vydáván do rukou lidí... (Všimněte si: Je vydáván – už nyní – dávno před Velkým pátkem. Celý svůj život se Kristus vydává nám lidem do rukou...)… a po třech dnech vstane. Učedníci tomu nerozumí a bojí se zeptat. Zkuste si představit tu atmosféru. Nerozuměli tomu a bojí se. Nerozumí tomu slovu. Nezapadalo to do jejich dosavadní zkušenosti a do jejich očekávání. Vzkříšení vzhledem k našim starostem jako by bylo „z jiného světa“. Takové utrpení a pak vzkříšení! Ale jsou přece jiné problémy - naše osobní i společenské - mnohem palčivější. Co s takovým utrpením a vzkříšením? - Neznáme to taky my? Nenapadá nás někdy taková myšlenka? Co s ukřižováním a se vzkříšením? Potřebovali bychom něco jiného. Tolik problémů na nás doléhá! Co máme třeba říct lidem, na které padá strach nebo prázdnota? -

Kristovo utrpení a vzkříšení je skutečným východiskem a vysvobozením. Je to Boží čin spásy. Potřebujeme mu jen porozumět. To znamená „ zasadit“ ho do našich životů, do dějů ve světě. Porozumět mu jako znamení spásy.

Bůh je s námi i v těch nejhorších věcech.

Bůh nás ze všeho – i těch nejhorších věcí – vede k věčnému životu.

Dějiny mají smysl. Naše životy mají smysl.

Bůh a jeho láska dává tomu všemu smysl.

Seshora svítí světlo do našich temnot.

Nebojte se. Nedejte se ochromit strachem. Nedejte si vzít dobrou budoucnost. -

To je porozumět ukřižování a vzkříšení.

O takové porozumění máme prosit a hledat ho. Ale zároveň si každý a všichni musíme projít etapou neporozumění – projít si vnitřním zápasem. To nás postupně učí porozumět.

Když nerozuměli řeči o utrpení a vzkříšení, našli si apoštolové jiné - jim bližší - téma. (To tak my lidé často děláme.) Kdo je největší? Krásné téma, že? Můžeme se na to dívat různě. Třeba tak že apoštolové mezi sebou vedou boj o to, kdo z nich je největší. Ale možná si taky v Kristově přítomnosti „jen“ uvědomili, že dosavadní měřítka ztratila smysl. Boží království je JINÉ než svět. Je paradoxní. Kdo je v Božím království největší? - No, přece ten nejmenší. Služebník. Dítě. Dokonce v nejmenších a nejposlednějších přichází Kristus a v něm Bůh sám.

Pořád se potřebujeme učit nepřehlížet ty nejmenší a taky prosit o „ducha služby“. Co všechno to znamená a obnáší? V lásce se stávat služebníky. To se naučíme jen, budeme-li zůstávat v Kristově přítomnosti. Na to nepřijdeme sami od sebe. To můžeme pochytit jen od něho. On – Kristus – to žije. Nechtějme se toho zmocnit sami svými silami a schopnostmi. Přijměme to od něho.

Souvisí to s moudrostí shůry, o níž jsme zaslechli v druhém čtení. Tato moudrost nespočívá jen ve vědění, ale ve způsobu života. Tato moudrost si nezakládá sama na sobě. Je zcela odpoutaná od sebe. Neprosazuje sebe. Proto přináší Boží pokoj do našeho světa a jeho konfliktů. Kde jinde ji můžeme poznat než v Kristu? Pořád a pořád slyšíme, že máme být s ním a sdílet s ním své životy. V tom je základ pravého života... v tom je spása.

design by exarion.cz | 2009