Zamyšlení

Uzdrav naše srdce...

Popeleční středa

Jr 17, 5-10/ 2 K 5, 20b-6, 2/ Mt 6, 16-21

Letos nás do postní doby uvádí čtení z Jeremjáše. Jedno z těch asi známějších. Je určeno Judejcům a obyvatelům Jeruzaléma doby předcházející dobytí města Babylóňany a následnému babylónskému zajetí. Oni spoléhají na své hodnostáře, funkce, instituce. Třeba na chrám... Vypadá to dobře a zbožně, ale jde o sebeklam.

„Být proklet“ tu znamená ocitnout se mimo zdroj života. Obraz pouště a neplodnosti. Vykořeněnost.

„Být požehnán“ naopak být napojen na zdroj být v proudu života, jeho pestrosti a plodnosti. Obraz stromu u vod nesoucího bohaté plody. Zakořeněnost.

Ve čtení z Jeremjáše nezní proklínání, nýbrž konstatování. „Tak bídně je na tom člověk, který se opírá o jiného člověka a o věci. Bude zklamán a pozná, že tady není naděje... Naopak člověk, který se opírá o Hospodina, bude směřovat stále víc do života...“

Pro nás klíčové: OPÍRAT SE O HOSPODINA. Naučit se to. To nestojí proti lidem. Jako lidé v tomto hmotném světě potřebujeme zprostředkování druhých lidí i lidských výtvorů a institucí. Ale musíme rozlišovat: „prostředkující články“ a Zdroj. Nezaměňujeme někdy prostředky za Zdroj? Opíráme se skutečně o Boha?

Pak jsme slyšeli o srdci člověka. Tento výrok třeba chápat ve výše uvedené souvislosti. Srdce člověka je lstivé jako Jákob. Hebrejština používá stejné slovo (cqb). Naše srdce má své triky. Nechce se měnit. Proto ani spoléhání se na vlastní srdce nestačí. Je pravda, že člověk má žít v souladu s Bohem i sám se svým srdcem. Ale naše srdce potřebuje být nejprve uzdraveno - obnoveno. Dnes lidé unavení racionalismem a technickým přístupem k realitě s nadšením znovu objevují své srdce. To je jistě dobře. Ale spása v tom není. Je to jen první krok správným směrem.

Je lidské srdce skutečně tak nevyléčitelné, jak překládá Český ekumenický překlad? Jeremjášem použité hebrejské slovo (, I.) lze opravdu přeložit jako „nevyléčitelné“. Ale taky jako: „těžce nemocné“; „slabé“. Toto slovo označuje i vážné zranění, těžkou (až smrtelnou) ránu. Bůh tímto výrokem nechce navozovat pocit beznaděje. Jen připomíná, že se jeho věrní nemohou opírat ani o své srdce.

U lidí je nemožné být spasen. Kdybychom měli jen sebe, nemáme šanci. Pokud by se nám nějaká zdála, byl by to klam. - ALE. Co je nemožné u lidí, nepředstavuje žádný problém pro Boha.

On může a chce. Proto máme zanechat svých pokusů o spásu z vlastních sil a obrátit se k němu. On nám posílá toho sobě nejbližšího - svého milovaného Syna, který na sebe bere všechnu nákazu hříchu. Kvůli nám ho učinil hříchem, abychom my dosáhli Boží spravedlnosti. On na sebe bere všechno prokletí, abychom my mohli vstoupit do požehnání.

Začínáme období usebrání, postu. Vzdáváme se toho, co nás rozptyluje, nasycuje a naplňuje na tomto světě a obracíme se do svého nitra. Vystavujeme se tomu, co je v nás, na co jindy nemáme čas. Půst, modlitba a skutky milosrdenství a pomoci bližním představují způsob, jímž se obracíme a otvíráme Bohu a jeho Slovu. Je důležité, abychom je udělali. Stejně tak je důležité, abychom to, co uděláme, naplnili smyslem. Tedy: abychom se opravdu obrátili a otevřeli Bohu. Nezapomeňme, že to můžeme udělat jen s jeho pomocí, jen v tom, „kterého kvůli nám učinil hříchem“. Taky tedy: Požehnanou a duchovně plodnou dobu postní!

design by exarion.cz | 2009