Zamyšlení

Ze smrti do ŽIVOTA...

10. během roku C

1 Kr 17, 17-24/ Ga 1, 11-24/ L 7, 11-17

Z přečteného evangelia bychom mohli vyvodit toto poselství: Ježíš (jemně) přemáhá smrt – naši, našich blízkých i dalekých – a dává nový život.

Teď se s tím potřebujeme nějak „srovnat“. Všechny nás nějak tísní myšlenka na smrt. Víme, že jednou všichni umřeme a taky naši milovaní umřou. Něco v nás se ale smrti brání. Jsme přece stvořeni k životu. Bůh do nás vložil touhu po věčnosti (Kaz 3, 11). Přesto se někdy ptáme: A není to jen přelud? Není to poselství o překonání smrti jen plané fantazírování?

Ve smrti si uvědomujeme svou bezmocnost a hříšnost. Jak to ta vdova řekla Elijášovi: „Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?"

Jak se Bůh vlastně staví ke smrti? Nechce ji. Nelíbí se mu (Ez 18, 32). Dopouští ji (jako „výchovný prostředek“), ale nelíbí se mu. „Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých.“ (Mdr 1, 13). Celým Písmem se táhne – nejprve jemňoučce a pak silněji – myšlenka: Smrt bude nakonec přemožena – a to navždy. To je Boží vůle – Boží postoj k naší smrti. Nejprve v prorocích (viz Elijáš v 1. čtení) a pak začíná v Ježíšovi. On má tu moc. Svým slovem může co my ne. Vzbudí mrtvého k životu stejně jako my ráno budíme spáče.

Smíme vědět, že On je Vítěz a že smrt nemá poslední slovo. Myšlenka na smrt a smrt sama nás nemusí drtit a svírat. Odloučení způsobené smrtí bolí. (Musím myslet na rodiče, co ztratili své dítě. Pár jsem jich poznal. To je velká bolest a těžká zkouška pro víru.) Nemůžeme se tvářit, že smrt není nebo se nás netýká. Ale myšlenka na smrt nás nemusí poutat a ochromovat a drtit. Nejsme sami v životě. Nejsme sami ani ve smrti. Provází nás a nese něžná a silná Boží láska. Tak ji poznáváme a snad taky zakoušíme v setkání s Ježíšem. Ona nás dělá vůči všemu i vůči smrti svobodnými. Před lety jsem četl a dodnes na to musím myslet, jak umřel sv. Benedikt z Nursie, reformátor západního mništví, zakladatel benediktinského řádu. Zemřel připraven a smířen a hlavně umřel ve stoje. Důstojně jako Kristův člověk. S vědomím, že naše smrt už byla přemožena. Tak to opravdu je. Je přemožena. Smíme vědět nejen o své smrti, ale taky o Ježíšovi. Smíme v sobě slyšet Jeho: „Neboj se! Neplač! Chlapče, děvče, vstávej. - Neučinil jsem tě proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí.“ (starobylá homilie na Velkou a svatou sobotu - PG 43). A my se na Jeho slovo – protože On to dokáže – přestáváme bát a vstáváme.

Ježíš (a tedy ani Bůh) není necitelný k naší bolesti a smutku. (Při dnešní mši se budeme modlit eucharistickou modlitbu vypracovanou před lety biskupskou konferencí ve Švýcarsku. Její tvůrci jí dali přiznačný název: „Ježíš nenechává žádnou nouzi bez povšimnutí.“) Ježíš je velmi pozorný. Neujde mu žádná naše nouze a bolest. Tak si říkám (potřebuji to taky), kdybych tak - kdybychom tak - viděli aspoň na chvíli, jak On to všechno nese s námi! To už bychom nebyli tak smutní a ustaraní. A tehdy bychom vyšli ze stínu smrti a vešli do světla, které nekončí... Tam, kam vešla ta vdova z Naim, spolu se svým synem, svými sousedy a přáteli. Právě tam nás Bůh volá svým evangeliem. Tak pojďme.

design by exarion.cz | 2009