Zamyšlení

Paradoxní radost Vyslanců Kristových

14. během roku C

Iz 66, 10-14/ Ga 6, 7-16/ L 10, 1-11.16-20

Z Listu Galatským zazněla mimo jiné věta: „Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.“ Snad by to šlo vyložit: „Z Boha si nikdo nebude dělat legraci.“ Tady jde o ty nejzávažnější věci. O to nejdražší, nejhlubší a nejzásadnější. S tím si nelze zahrávat. Před Bohem nelze nic předstírat. Co děláš, dostaneš nakonec navždy. Proznívá v tom určitě varování, ale taky naděje: Přistoupíte-li k Bohu s vážností a otevřeností, s ochotou nechat se poučit a změnit svůj život, budete obdarováni. Váš život se nakonec neukáže jako neplodný. Naopak přinese dobrou úrodu. „Neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas.

A pak tam zaznělo ještě: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista...“ Pavel viděl a dělal zázraky. Založil řadu křesťanských obcí. Řada lidí se díky němu obrátila. Měl spoustu důvodů chlubit se tím, co dokázal. A přece se nechce chlubit ničím jiným než křížem našeho Pána Ježíše. V něm se shrnuje celé dílo spásy. On ukazuje „míru“ Boží lásky. Jenom v něm se stáváme novými lidmi. Všechno ostatní je při nejmenším druhořadé. Potřebujeme naučit správně žít z kříže našeho Pána. Je to hodně těžké, ale věřím, že to není nemožné.

Z Lukášova evangelia slyšíme o vyslání sedmdesáti. Sedmdesátka je symbolické číslo a znamená univerzalitu (podle tehdejšího přesvědčení sedmdesát národů). Vyslání sedmdesáti můžeme číst: Kristovo poselství platí všem.

„Po dvou je taky důležité. Dva potvrzují věrohodnost svědectví. Dva si navzájem pomáhají. A dva se musí naučit spolupracovat. To je taky důležité.

Řadu konkrétních pokynů o zdravení, o vybavení vyslanců, o jejich ubytování a stravování a další máme chápat tak, že vyslání a poselství má určovat ve všem životy vyslaných. Ničím se nezdržovat, ničím se nenechat odvádět od poslání.

Boží dílo, které Kristus koná, je veliké. Proto jsou potřeba další dělníci a pomocníci. Nejen faráři, různí církevní „profíci“ a funkcionáři, nýbrž každý, kdo uvěřil. Každý pokřtěný. O to mají učedníci prosit. Aby Pán poslal dělníky na svou žeň. Ježíš chce, aby se Boží evangelium dostalo ke všem lidem. Aby zaplnilo „svět lidí“. Necháme se poslat i my - všichni? Jde o to, aby naše víra – to, co jsme sami u Krista našli a dostali a dostáváme, se projevilo v našem životě, v našich vztazích, přístupech... v celém našem bytí. Máme na sobě – zcela přirozeně a neokázale – ukázat, že existuje pokoj, že je možno vstoupit pod Boží vládu a že to osvobozuje a dává život – pro tento čas, ale i přes hranici tělesné smrti.

Toto máme „néstnezajištěni v nejistém světě. Pán neslibuje žádný vnější triumf. Posílá je s prázdnýma rukama bez vnějšího zajištění... Jejich jedinou jistotou a silou je: „poslal nás Pán“. To souvisí s tajemstvím kříže. Spolehnout se na Boha, i když to vypadá, že on mlčí a je nepřítomný. Spolehnout se na sílu poselství samotného... Oni šli. Konali. A taky viděli výsledky. „Pane, i démoni se nám podrobují.“ Kdo by tím nebyl zaujat, ba nadšen!? Ale co jim řekl Pán? „Neradujte se z toho, že se vám podrobují démoni... Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebi.Svou sílu nehledejte v tom, co se skrze vás děje, i kdyby to bylo veliké, nýbrž v tom, jaký vztah má k vám Bůh. To zjevuje kříž. „Zamiloval jsem si vás... Nikdo a nic nás nemůže oddělit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu...“, (Ř 8, 39) Tak necháme se poslat i my - všichni?

design by exarion.cz | 2009