Zamyšlení

O filosofii a přidrzlé modlitbě

17. během roku C

Gn 18, 20-32/ Ko 2, 6-15/ L 11, 1-13

Nejprve něco ke druhému čtení. Pavel to píše křesťanům. Tedy těm, co uvěřili v Krista a přijali ho za Pána (=svou nejvyšší autoritu). To jsme i my. „V něm zapusťte kořeny. Pevně se držte víry (=v Krista).“ A taky: „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl falešným filozofováním...“ Někteří křesťané proto odmítají filosofii vůbec. Ale o to apoštolovi nejde. Člověk přemýšlí o různých věcech, slyší a čte různé názory. Mnohdy to jsou zajímavé myšlenky. Na tom není nic špatného. Jen se nemáme nechat (rychle) unést nějakou takovou pěknou myšlenkou. Apoštol vlastně píše: Buďte kritičtí. Nezapomeňte, komu jste uvěřili. Nezapomeňte, jak Kristus někde na počátku zasáhl a naplnil vaše srdce. Nezapomeňte. Křesťané i Izrael (vypadá to tak) k tomuto zapomínání vykazují jisté sklony. Proč? Jistě je to slabost víry, ale taky otevřenost - universalita, pramenící ze z biblického zjevení; zájem o všechno, co Bůh stvořil. Na tom není nic zlého. Jen nezapomenout na to, proč a jak jsme uvěřili v Krista. Nezapomenout na Krista. On není jen hezká myšlenka. On je skutečnost. On je náš úplně nový začátek. On je skutečnost a dokonce základ veškeré skutečnosti. Pamatovat na něj a držet se ho. Ještě jinak: mít ho rád. Vždyť jsme poznali, jak on má rád nás.

Hlavní téma dnešní neděle je? :-) No jistě, modlitba. Nemáme se trápit, ale všechny své starosti a potřeby Bohu předkládat v modlitbě. Abraham se modlí za druhé, dokonce za nejhříšnější města. Pravda, dělá to kvůli svým příbuzným. Ale nemodlí se jen za ty příbuzné, nýbrž za celé město, aby je Bůh ušetřil. Modlí se odvážně a neodbytně - až by leckdo řekl, že drze. Máme se modlit nejen za sebe a za své „věci“, ale za druhé jako Abraham. Také naše přímluva tady při bohoslužbě má být za druhé lidi, za celý svět a stvoření.

Máme se modlit vytrvale. Evangelium říká neodbytně (ř. anaideia). Mezi námi: ono slovíčko překládané jako „neodbytnost“ se dá přeložit i jako „bezostyšnost“ či „nestydatost“. Jistě rozumíte, že jde v této souvislosti o odvahu a důvěru založenou na lásce a úctě. U Boha si nelze nic vymoci, ale lze vstoupit do Boží lásky a v ní dostáváme všechno. Skoro to vypadá, že máme Boha přemlouvat. Prosit a prosit, hledat a hledat, klepat a klepat, dokud on nedá a neotevře. Proč to tak je? Pán to nevysvětlil, ale snad je to tak proto, abychom se učili důvěřovat mu. Aby nás čekání neodradilo, ale spíš naopak. Sv. Augustin píše, že modlitba má především rozšiřovat naše srdce pro přijetí velikých Božích darů. Kdo to může pochopit? Ten, kdo Boha miluje a zná aspoň trochu Boží lásku k nám. Je to velká škola. Potřebujeme se na ní učit vzdávat se svých představ a očekávání, jak by to Bůh měl „správně“ udělat, a současně nepřestávat Bohu důvěřovat, že on něco udělá a že to bude to nejlepší. Nejlépe to vidíme na Kristu. Vzpomeňte na jeho modlitbu v Getsemane a pak na kříži. Tam vidíme vrchol modlitby. A to nejlepší, co se nám mohlo stát.

design by exarion.cz | 2009