Zamyšlení

Uzdravující blízkost a „oheň stravující“

21. neděle během roku C

Iz 58, 9b-14/ Žd 12, 18-29/ L 13, 10-17

Dneska zase máme pořádnou „dávku Božího Slova“. Tak buďte, prosím, trpěliví.

Z Izajáše slyšíme kousek slova o pravém postu a o správném slavení svátečního dne. Obojí spolu souvisí. Jde totiž o přístup. Snad by se toto prorocké poselství dalo shrnout takto: Jestliže se obrátíte – opravdu – ze svého sobectví (Existuje i náboženská forma sobectví a ta bývá nejnebezpečnější.)... Prorok mluví o obrácení se od sebe. To je velká bolest a náročná věc odpoutat se od sebe a najít k sobě správný vztah. Ale z tohoto slova můžeme čerpat i naději, že s Boží pomocí je možné něčeho takového dosáhnout. Tedy: jestliže se takto obrátíte, vstoupíte do hlubšího vztahu s Bohem. Bude to opravdová blízkost. V ní najdete „rozkoš v Bohu“ (hebr. canaga). Bůh sám takovému člověku zaslibuje: „Potěším tě. Budu tě hýčkat. Budeš si to se mnou užívat. Bude to pro tebe požitek.“ Téměř neslýchané. To je něco jako „nový ráj“.

Avšak takoví obrácení lidé budou nejen prožívat úžasné věci s Bohem, ale hlavně stanou se požehnáním a uzdravením pro druhé a pro celý okolní svět. Tato výzva a toto zaslíbení platí i nám.

Obrácení je (celoživotní) proces. Sestává z řady různých obracení se. Tak hlavně vytrvejme a nedejme se odradit potížemi, které tento proces provázejí.

V evangeliu dnes Ježíš uzdravil ženu osmnáct let nemocnou. V sobotu. Mohl to udělat, protože je dokonale obrácený od sebe a dokonale jednotný s Bohem. Splňuje to, o čem mluvil Izajáš. Je tragédií, že toto nepoznali náboženští odborníci tehdejšího Izraele. Člověk může být v dobrém zaujetí pro Boží věc tak „zaseknutý“ v nějakém detailu (nemusí to být jen sobota), že mu podstatné věci úplně uniknou. Ke cti představeného této synagogy se sluší říct, že to nechtěl nějak „rozmazávat“ a konfliktně „hrotit“, ale jen drobet usměrnit. Avšak Ježíš je v této věci nekompromisní. Smyslem soboty je radost z Boha a v Bohu. Tato radost svátečního dne má být předobrazem věčné blaženosti (rozkoše) v nebi. K tomu se báječně hodí i radost z uzdravení.

Nemohu vynechat epištolu. A začnu koncem. Zaujalo mne, že „náš Bůh je oheň stravující“. Jak vám to zní? Bůh jako spalující žár? Když se jdete modlit (a to v dnešním světě znamená něco mimořádného před Bohem), blížíte se ke spalujícímu ohni. Neleká vás to? Mě ano. Jsme zvyklí říkat: „Bůh je láska, dobro, světlo.“ Ale stravující oheň? Láska, dobro, světlo – a stravující oheň se však navzájem nevylučují. Jen nám to připomíná, JAK je Bůh láskou, dobrem a světlem. Křesťanští mystikové jako třeba takový Jan od Kříže hovoří o tom, že konečným cílem našeho života je, aby nás cele pronikl Boží oheň – oheň jeho Ducha –, proměnil nás a přetvořil. Je to něco hodně náročného a bolestného. Jde se k tomu totiž „temnou nocí duše a ducha“. A to není žádná legrace.

Ale zpět k celému dnešnímu čtení z Listu Židům. Pavel píše zhruba v tomto smyslu: Milí křesťané, naše situace je mnohem vážnější než Izraele za Mojžíše a Proroků. Máme dočinění přímo s nebeskou, věčnou skutečností. To je třeba vzít vážně. Opravdu se obrátit. Naše situace nesnese nic polovičatého. Blízkost těchto „věcí“ znamená taky soud. Vše bude vystaveno zkoušce. Všechno bude otřeseno. Obstojí jen to, co je postaveno „na Bohu“. Z ostatního zbudou trosky. To je velmi vážné. Tak to s tou vírou „neflinkejte“. Mohlo by se vám to šeredně nevyplatit. Ale – abychom nekončil tak děsivě – platí taky: Jestliže pochopíte a přimknete se k Bohu, budete mít na těch slavných nebeských „věcech“ podíl. A to je nádhera nad všechnu nádheru.

design by exarion.cz | 2009