Zamyšlení

Až na druhé místo...

23. během roku C

Dt 30, 15-20/ Fm 1, 1-21/ L 14, 25-33

Dneska to bylo s biblickými postavami těžké. Možností se nabízí sice spousta: Ježíš se zástupy, člověk se svými rodiči, manželkou a dětmi, stavitel věže, král táhnoucí do boje proti jinému králi. Ale jak to udělat s pár figurkami? Tak tu nakonec máme Pána Ježíše a pár lidí ze zástupu. Ježíš učí. Kdo přichází ke mně a nemá v nenávisti otce, matku... ano, i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Co tomu říkáte? Jak se vám to líbí? Je pro vás něco takového přijatelné? - Jistě. Dá se to trochu „zmírnit“. A není to vytáčka. Je faktem, že když starověký Semita řekne „nenávidět“ nebo „milovat“, nemyslí tím emoce, nýbrž spíš pořadí nebo, chcete-li, volbu preferencí. Milovat = dát na první místo. Nenávidět = dát až na to druhé. Tak vlastně Ježíš říká, že učedník má mít i své nejbližší až na druhém místě. „Mandaléno, klénote můj po Pánu Bohu nejdražší,“ oslovoval svou první ženu v dopisech Jan Amos Komenský. Až na druhé místo. Ale ani to není jednoduché. Pro nás jsou blízcí a nejbližší moc důležití. Naplňují náš život a bez nich je pusto a prázdno. Víc je cítíme a prožíváme jejich blízkost než přítomnost Boží. Jak je dát na druhé místo? Tady nás může Ježíšovo slovo zraňovat. Někdo nám to ti nejbližší „usnadní“, když to „zaskřípe“ a my si uvědomíme, že nás druhý člověk - ani ten nejbližší - nemůže naplnit. Ale ani to není velká pomoc, protože se pak ocitneme v jakési bolavé prázdnotě. Pořád na to budeme narážet: dát až na druhé místo. To bolí. Ale taková je „cena“ a zákonitost následování.

Abychom přilnuli k Ježíši – ukřižovanému, potřebujeme ho mít na prvním místě. Toto prostě musíme „zaplatit“. Proto Ježíš připojuje dvě podobenství. První o staviteli věže a pak o králi, co táhne do boje. Ani jedno z toho nám asi nebude moc blízké, ale rozumíme tomu. Stavba věže něco stojí. Je to drahý podnik. Ne každý si ho může dovolit. Než se do něčeho takového člověk pustí, musí si pořádně spočítat náklady a ujasnit si, jestli na to vůbec má. Následování Krista není laciná záležitost. Nestojí nás peníze, ale „něco“ mnohem cennějšího. Postavit své nejbližší i sebe sama až na druhé místo. Proto tak málo lidí následuje. Proto tak málo lidí vydrží. Není to jednoduché. Ježíš nás volá k věcem, které jsou na nás příliš vysoké... (Možná to taky ukazuje, jak hluboko jsme padli...)

Co my? Máme na to? Mám na to já? Obávám se, že ne. Když budu upřímný, tak ne. Máme nějakou šanci? Troufám si říci, že ano. Když Pánu na rovinu řekneme: „Nemám na to. Chtěl bych tě následovat, ale nemám na to... Můžu tě následovat, jen když cenu zaplatíš ty.“ („Tak jo, ale zaplatíš ty,“ J. Reinsberg.) Zní to dost drze. Ale biblická víra v sobě má notnou dávku „láskyplné drzosti“. Jen vzpomeňte na praotce izraelského lidu - třeba takového Jákoba.

To už je mimo rámec dnešního čtení, ale smíme se odvážit věřit, že Ježíš „za nás platí“. To říká evangelium jako celek. Jinak by to všechno bylo strašně smutné a bezvýchodné. Znali bychom veliký nárok. Možná by se nám to i líbilo. Ale k čemu by to bylo, kdybychom toho nemohli dosáhnout?

Nejsladší Kriste, táhni nás slabé za sebou, poněvadž když ty nás nepotáhneš, nemůžeme tě následovat...,“ M. Jan Hus.

design by exarion.cz | 2009