Zamyšlení

Vděčný Samaritán - uzdravení a něco ještě lepšího

28. během roku C

2 Kr 5, 1-15c/ 2 Tm 2, 8-15/ L 17, 11-19

Z příběhu o uzdravení deseti malomocných se většinou vyvozuje poučení, že nemáme zapomenout poděkovat. To je jistě důležité. Ale přece jen bychom neměli být s tímto příběhem tak rychle hotovi.

Ježíš se pohyboval mezi lidmi, kterým se zbožní jinak vyhýbali. Samařané neměli to správné učení. Jejich bohoslužba byla - no, jak to kulantně říci? - divná. Ježíš jim to nevytýká. Proč asi? Z laxnosti určitě ne. Možná to není zas tak důležité. Důležitější je být otevřený (?) vůči Bohu i lidem. Naslouchat srdcem. A milovat Boha a lidi. Když člověk miluje, může se mýlit, a přece nemine cíl (sv. Augustin De doctrina christiana). Kdekoli a jakýkoli člověk může opětovat Boží lásku, i když tomu úplně nerozumí a je „mimo“.

Těch deset malomocných tedy hledá pomoc u Ježíše. „Ježíši, Veliteli, smiluj se nad námi!“ V prvním čtení dnes izraelský král zděšeně říká: „Jak můžu někoho zbavit malomocenství, jsem snad Bůh?“ Ano, to dokáže jen Bůh. Oni hledají pomoc u Ježíše. Nějak (kdo tomu může rozumět?) tuší v Ježíšovi blízkost - přítomnost Boží. Jak k tomu přišli? To se tam neřeší. „Měli to.“ A Ježíš je nezklamal. Uzdravil je. Vyslal je na cestu uzdravení. Podle Mojžíšova zákona rozhodují o tom, jestli někdo onemocněl leprou anebo se z ní uzdravil, kněží. Proto je posílá právě tam. Malomocní se vydali do chrámu. Měli to pár dní cesty. Teprve cestou si všimli, že lepra zmizela. Přišlo uzdravení později? Postupně? Nebo si to toho zpočátku nevšimli? Je to možné? Bůh to ví. Devět pokračovalo dál. Došli do chrámu nebo se vydali po jiných cestách? Evangelium to neřeší. (Je úžasné, kolik věcí evangelium vůbec neřeší!) Přišli o své uzdravení? Vrátila se jim jejich lepra? Kdo ví! Osobně si myslím, že ne. Možná si své uzdravení pořádně užili. Ale nepoznali něco ještě lepšího.

Jen jeden se vrátil k Ježíšovi. A to byl „ausgerechnet“ Samařan. Ten, co je - jak bychom dnes řekli - „mimo“. Nevíme, jak to měl daleko. Vrátil se, aby poděkoval Bohu i Ježíšovi. Před tím nepoděkoval? Nebo teprve teď si víc uvědomil, co to znamená a kdo ten Ježíš je? Někdo by řekl: „Poděkovat mohl kdekoli.“ - Ano i ne. Místo je taky důležité. Je třeba děkovat v Ježíšově přítomnosti. Bůh je všude. A současně „víc“ v chrámě a úplně „nejvíc“ u Ježíše. Můžeme se modlit kdekoli. Ano. Ale privilegované místo je v Přítomnosti Ježíše. Tam, kde se lidé setkávají v jeho jménu. V církvi.

Ježíš uzdravil malomocné. Dal jim nový život. Máme to číst jako znamení. Ježíš uvádí do nového života. V něm člověka už nespoutávají nemoci a strachy, odcizení a viny, prázdnota, bezvýchodnost a žádné zlo. Mohou na nás doléhat, ale už nespoutávají. Náš život dostává novou perspektivu. Za malou chvíli budeme slavit křest. Snad si to při něm budeme moct připomenout.

Tento nový život není něco, co by do nás Ježíš nějak „dal“ („nalil“) a my to měli v sobě. V tom je právě ten háček. Tento život nelze „mít v sobě“. Odehrává se totiž - děje - mezi Otcem, Synem v Duchu svatém a mezi Kristem a námi. Děje se jen, když zůstáváme s Ježíšem. Napadá mě možná hloupý obraz z našeho současného internetového světa. Musíme být pořád online. Pořád s Ježíšem. Napojeni na něj. To je pravý život; žádná nuda, ale štěstí, které roste a roste a roste a nikdy se neomrzí. Ze začátku člověk nic moc nevidí..., ale pak... Právě toto těch devět, co se nevrátili, možná minulo. Pokud ano, byla to velká škoda. Postarejme se, aby to neminulo nás.

design by exarion.cz | 2009