Zamyšlení

Modlitba jako noční rvačka

29. během roku C

Gn 32, 23-31/ 2 Tm 3, 14-4, 5/ L 18, 1-8

Co se lidem vybaví, když se řekne „modlitba“? Většinou odříkávání nějakých slov jako nějaké básničky a pak také „nucení se“ do určitých pocitů. Modlitba přece má být vroucí, tedy emocionální. Proč ne? Ale dobře se podívejme na dnešní čtení. Jak vypadá modlitba tam? Někdy se může jevit jako „něco zoufalého“. Nic jiného už ani nezbývá. Kolikrát se člověk modlí jen proto, že už nic jiného nezbývá? Někdy vypadá modlitba jako noční zápas. Nebo ještě víc natvrdo: jako noční rvačka, do které jsme se připletli a ze které nejde vycouvat. V úplné tmě. Člověk do tmy rozdává rány, ale spíš je ze tmy dostává. Vůbec nic není jasné ani přehledné. Čas jako by běžel jinak. Přijde vůbec ještě ráno? V takové chvíli jde o jediné: VYDRŽET, NEPUSTIT, NEVZDAT TO. Jsou momenty, kdy se „náš svět“ a život jakoby „rozpadal“. Už to není ten bezpečný a známý svět. Nemoc, blízkost smrti nebo „jen“ odcizení, rozpad nějakého vztahu... životní zkoušky. Člověk v takové chvíli nemá na velké myšlenky a pocity. V takových situacích bývá modlitba neotesaná, hrubá... jako ztracený noční zápas. Právě v takové chvíli to nevzdat, o to jde. Držet se Boha, dobrého Boha, laskavého Otce (myšlenky na něj), i když máme pocit, že neodpovídá, že tu není, že spojení vázne a my nevíme proč... PŘESTO SE DRŽET BOHA.Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ To je víra, kterou osvědčil Jákob. Překvapivě. Vždycky totiž uskočil. Vždycky nějak chytrácky vyklouzl. Vždyť se tak jmenuje. Nebo aspoň tak Bible vykládá jeho jméno. Jaaqob - úskočný. Ale teď ne. Teď žádný úskok. Teď vydržel až do rána. Dostával rány od Neznámého – a tušil, kdo to je. Dostával rány a držel. Neutekl.Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ Nepovolím, dokud od tebe neuslyším dobré, nadějné a osvobozující slovo.

A nakonec - kupodivu - toho skutečně dosáhne. Tou zkušeností vyrostl. Proto se k němu hodí nové jméno. Už ne „Jaaqob - úskočný lišák“, nýbrž „Jiśrael – Boží kníže, zápasník s Bohem“. Ale taky za to zaplatil. Bude pajdat nadosmrti. Setkání s Bohem člověka vždycky poznamená, pokoří. Ale stojí to za to.

Jákob nebojoval jen za sebe, ale hlavně za ty své, za svou rodinu, za své potomky, za budoucí lid Boží. Bojoval a vydržel až do rána. Tak to je Jákobova víra. Ale taky Kristova. Právem bývá spojován Jákobův zápas u Jaboku s Ježíšovým zápasem v Getsemane. „Nepustím se tě, Otče.“ Taky je to víra oné chudé vdovy z podobenství. „To nevadí, pane. Budu sem chodit každý den. Mám času dost.„Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ To je víra, kterou od nás čeká Pán. „Až přijde Syn člověka, zdalipak najde takovou víru na zemi?“ Zdalipak ji najde u nás? - Jedině když se vystavíme jeho ranám, necouvneme před tmou a zmatky a vydržíme až do rána. My v tomto zápase smíme doufat, že nebudeme sami, že ten, který byl v Getsemane sám, protože jeho přátelé usnuli, bude s námi. Od něho je naše víra a on ji vede od začátku až do konce ( viz Žd 12, 2). Až do konce. Nepotřebujeme se bát. Kéž bychom to dokázali! On nám jistě pomáhá.

design by exarion.cz | 2009