Zamyšlení

Farizeus a celník v chrámě

30. během roku C

Jer 14, 7-9. 19-22/ 2 Tm 4, 6-8.16-18/ L 18, 9-14

Všimněte si, že poslední dobou se nedělní čtení hodně točí kolem modlitby. Není divu. Je to jedno z Lukášových oblíbených témat. Dnes tedy máme historku o farizeovi a celníkovi v chrámě. Dva protikladné typy. Tenkrát i dnes. Pro tehdejší posluchače bylo asi nepředstavitelné už to, že by nějaký celník šel do chrámu. Asi to muselo znít jako nějaký vtip. V křesťanství se vžila následující schématizace. Farizeus to je padouch. Křivák, padouch, náfuka a někdy taky (proč asi?) tlusťoch. Prostě opak sympaťáka. Celník oproti tomu je aspoň vzor pokory. Chudáček a někdy taky (proč asi?) hubeňour. Taky sice žádný sympaťák, ale aspoň vzbuzuje soucit. Historická skutečnost je úplně jiná. Hodně do toho podobenství – ostatně jako do celé Bible – promítáme sebe. Farizeové nebyli padouši a celníci nebyli pokorní chudáčci.

Farizeus a celník. Dva odlišné přístupy k Bohu. Ten první: „Něco mám.“ A to něco Boha jako by zavazovalo. Ten druhý: „Hrůza, nemám vůbec nic.

Všimněte si, že ani jeden tu od Boha nic nežádá. Nechtějí něco. Chtějí, aby je Bůh prostě přijal. Modlíme se především proto, aby nás Bůh přijal, abychom se mu líbili, aby se nad námi smiloval. Tady to Boží zalíbení nakonec nenašel ten farizeus, ale celník. Překvapivě.

Co se Bohu líbí a co on chce? Nejde o gesta, co děláme a slova, co říkáme. Nemůžeme jen tak navenek napodobovat toho celníka. Nasadit takzvaně pokorný obličej, tlouct se v prsa a říkat: „Smiluj se nade mnou hříšným!“ Bůh nemá rád komedie a masky. Hledá srdce.

Historka o farizeovi a celníkovi v chrámě nás učí uvědomit si, že nic nemáme. Nic čím bychom na Boha mohli udělat dojem. Nemáme a ani nic neukecáme. Prostě jsme chudí a prázdní. Čím dřív nám to dojde, čím dřív to přijmeme, tím líp. A přesto, abychom se vrhli takříkajíc „Bohu do náruče“. Možná nás nezachytí, ale proč bychom to dopředu vzdávali? Vrhnout se Bohu do náruče. Vydat se mu všanc. To je víra. To udělal ten celník. Určitě to neplánoval a nijak neobmýšlel. To vzniklo tak spontánně. Z Bible můžeme vyvodit, že právě toto má Bůh rád a líbí se mu.

Bože, buď milostiv mně hříšnému,“ tak se modlil onen celník. Asi nejryzejší podobou modlitby je vyznání hříchu spojené s lítostí. Někdy můžeme hříchy vyznávat alibisticky nebo setrvačně. „Ano, jsem, Bože, hříšník... ubohý hříšník.“ A přitom v tom nemusí být ani kapka lítosti. Ale když cítíme bídu a bezvýchodnost svého hříchu a litujeme ho, pak je to síla.

Takovou modlitbu jsme dnes slyšeli i v prvním čtení z Jeremjáše. To bylo doznání Izraele. „My jsme to zbabrali. Tys k nám byl dobrý Bože, ale my jsme to ignorovali a kašlali na to. Teď jsme ve svrabu. Nemáme nic na svou omluvu. Nemáme nic, co bychom ti mohli nabídnout. Ty nám nejsi ničím povinen. Odvahu a naději volat k tobě nám dává jen vědomí, jaký jsi, jak jsi se projevoval a co jsi řekl našim předkům i nám... Smiluj se. Spoj se s námi v lásce. Nebuď jako pocestný, co přijde, chvilku se zdrží a zase odejde. Zůstaň s námi..." V takových chvílích se rodí nejskutečnější modlitba. I odešel onen proradný celník ospravedlněn – přijat Bohem – a ne ten zbožný farizeus. Jako nás v životě leccos překvapí, tak i před Bohem.Kdo nic nemá, má větší šanci, vydat se Bohu jen tak. Skočit do Boží náruče. Říkám větší šanci. Nestačí ji mít, ale taky využít. Využijme ji. Vydejme se Bohu. Písmo nám říká: „Nebojte se. Udělejte to. Upřímně ze srdce. Bůh je dobrý. Má vás rád víc, než si můžete myslet. Nebojte se. Nemyslete si, že jste kdoví kdo, ale ani nad sebou nebo nad druhými nelamte hůl.

design by exarion.cz | 2009