Zamyšlení

Přitažlivost k Ježíšovi

Epifania (Zjevení Páně)

Iz 60, 1-6/ Ef 3, 1-12/ Mt 2, 1-12

Zahraniční delegace zřejmě z Persie se dostavila na dvůr krále Heroda poklonit se narozenému králi Židů. Hrůza! Ti mudrci, píše J. Mrázek ve svém komentáři, „hvězdám rozuměli lépe než politice. Jejich vstup do Jeruzaléma je zjevný politický přehmat.“ Přijít k Herodovi a říct mu něco o nově narozeném králi? To je pokus o sebevraždu. Kdo zná Heroda, ví, co asi bude následovat. Není divu, že se celý Jeruzalém děsí.

Ale držme se hlavní linie příběhu. Představme si to: Narodí se Mesiáš a ti, kterých se to nejvíc týká, Boží lid sám, o tom nic neví. Zvěstovat jim to přijdou cizinci z daleka. Pohané.

Co se to s těmi mágy muselo stát? To, že „přečetli“ znamení hvězd – nejspíš konjunkce Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Musela to být podívaná! Před Vánoci byl večer vidět Jupiter nebo Saturn - nepoznám to - kousek od měsíce. A to byla krása! Oboje dohromady to muselo teprv něco být! Tak to, že „přečetli“ tuto konjunkci jako zprávu o narození židovského krále, by se dalo ještě pochopit. Vždyť se hvězdami zabývali. To patřilo k jejich práci. Ale že všeho nechali a vydali se na riskantní cestu, aby se tomuto králi malého nárůdku osobně poklonili, je podivuhodné a nepochopitelné. To lze nejlépe vyložit jako dílo Boží. Co je větší div? Hvězdné znamení na obloze nebo Boží zásah v srdci člověka? Četl jsem jedno velmi působivé židovské pojednání o zázracích a zjevení Boží moci. Skutečné zázraky se neodehrávají vně, nýbrž v člověku uvnitř. Bůh se dotýká srdcí lidí - a to pak jsou věci! Nebývá to třeba tak často, ale když se stane, stojí to za to. Bůh zjevuje slávu svého narozeného Syna – svůj zvláštní plán – lidem. Je to těžké, ale Bůh to dělá. Probouzí v lidech zvláštní touhu vidět, poznat a poklonit se (narozenému) Ježíšovi. Adresáti tohoto zjevení nemohou chápat dosah a smysl toho všeho, ale probudí se v nich cosi, co už je povede – a dovede. Nám v církvi se to může zdát zvláštní, nepochopitelné a třeba i pobuřující. Lidé zvenku nás někdy zahanbují svým hledáním a svou touhou poznat Boží spásu. Mohou dělat divné věci a občas šlápnou vedle, ale mají živou – neunavenou – touhu po skutečném životě a tou je Bůh vede do blízkosti svého Syna.

To si dnes připomínáme: Bůh poslal svého Syna mezi nás a přitahuje lidi k němu. A někteří se opravdu přitáhnout nechají. To je přivede k setkání. Nic zvláštního, dramatického či dynamického. Prostě setkání s člověkem Ježíšem. Ale v něm se odehraje něco - ach, jak to říct? - osvobozujícího, oživujícího... hlubokého... Setkání je vzájemnost. Přijímám a dávám. Dávám a přijímám. Nejde jen o zlato, kadidlo a myrhu. Nejde o věci. Jde o srdce dárce. Dali víc než věci - byť cenné a ušlechtilé. Dali sebe. Všechno, čím dosud žili, svou cestu, své bloudění a nové nalézání cesty a mnoho dalšího... A výsledkem toho byla radost – nad každou radost.

Ve světě lidí – smyslu, lásky a svobody – začala působit zvláštní přitažlivost k Ježíšovi. Oproti vnějším silám se může zdát slabá a nenápadná, ale nenechme se klamat zdáním. „V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou,“ slyšeli jsme ve čtení z Ef. Bůh se nám. A do toho „my“ jsou zahrnuti všichni – i ti – a zvláště „ti na okraji“ nebo i za ním. Bůh se nám v Ježíšovi otvírá jako „náš domov“. A my to přijímáme. Klopýtavě. Nejistě. Zmateně. Ale přijímáme.

design by exarion.cz | 2009