Zamyšlení

Lazare, pojď ven!

5. postní A

Ez 37, 12-14/ Ř 8, 8-11/ J 11, 1-45

Hospodinův výrok: „Hle, já otevřu vaše hroby,“ který jsme slyšeli v prvním čtení, navazuje, ba dokonce korunuje známé místo o planině suchých kostí. Smrt a rozklad, hromady nepohřbených nebožtíků... to všechno tu zobrazuje beznadějný duchovní stav Izraele v babylonském zajetí. Žijí, ale jako mrtví. Nejsou s to vstát a k něčemu se vzchopit. Sami si nepomohou. Sami se z toho nedostanou. - Může se tu ještě vůbec něco dobrého stát? „Co myslíš, Ezechieli?“, ptá se Bůh proroka. Co na to říct? Může se tu ještě něco dobrého a nadějného stát? Právě to nemožné jim ohlašuje. Říká jim. „Já chci s vámi něco udělat. Proti všem beznadějným prognózám vás chci oživit. Možná už ani nejste schopni to slyšet. Ale to nevadí. Přesto vás chci oživit. A nejen chci. Udělám to.

Jeho láska k nim – jeho žárlivost nebo přesněji jeho horlivost vůči nim – to dokáže. On je tak miluje, že je svou láskou vytáhne ze smrti do života. To je duch. Životodárné pouto lásky (vinculum caritatis). „Vložím do vás svého ducha.“ Duch odkazuje ke vztahu. Duch proudí mezi osobami (M. Buber). Duch znamená komunikaci. Duch znamená vzájemnost. To je síla lásky. Jen ona překoná smrt a beznadějnou „zakřivenost do sebe sama“ – hřích jako „pád do smrti“ (viz 2.čtení). Tento zázrak ze smrti do sebe sama k životu do Boha může přijít jen jako dar – jako čistá iniciativa Boží. Může – a to je poselství dnešních čtení – děje se.

V Ježíšovi. Proto on je vzkříšení a život. On překonává smrt a přináší nový Boží život. Abychom viděli, že to je skutečnost a jak to vypadá, se nám ukazuje na příběhu Lazarova probuzení ze smrti. Není to vzkříšení jako u Ježíše. Je to návrat ze smrti do tohoto biologického života. Abychom viděli, že Ježíš má opravdu moc dát život a věřili mu. Ježíše tu vidíme plného Boží moci a současně krásně lidského. Letos se to tak seběhlo, že mi z toho vyniká Ježíšův zármutek nad smrtí přítele a taky hluboký soucit nad zármutkem jeho blízkých. Ježíš nese i tuto bolest. Cítím v tom velkou sílu a útěchu.

Oživující Duch proudí mezi Otcem a Ježíšem a pak mezi Ježíšem a tím, koho Ježíš miluje. Dívejme se na to. Sledujme Ježíšovu modlitbu k Otci. „Otče, děkuji, žes mě vyslyšel....“ A pak jak Ježíš volá již rozkládajícího se Lazara z hrobu: „Lazare, pojď ven!“ „Pojď ze smrti. To není místo pro tebe. Ty patříš jinam. Do života. Do plnosti života.“ Věřím, že toto říká nejen Lazarovi, ale komukoli. „Pojď ven! Pojď tam, kde je světlo, kde svítí slunce, rostou stromy a zpívají ptáci, kde všechno je krásné, a je radost se na to dívat. Pojď ven! “ - A Lazar vychází. Ještě je spoutaný. Ale vychází. Boží láska nás Ježíšovým prostřednictvím volá a táhne ven. Bohu díky!

design by exarion.cz | 2009