Zamyšlení

Radost z obrácení

Předvelikonoční slavnost smíření (Středa Svatého týdne)

Ž 51/ Ez 18, 27-32/ J 3, 17-21

Slavíme Slavnost smíření. Toho smíření, které pro nás (=všechny lidi) připravil a daroval Bůh. Bohu totiž záleží na smíření s námi asi víc než nám. Bůh touží být s námi, abychom za ním přišli svobodně a dobrovolně – z lásky. Když přijmeme jeho smíření, uschopní nás to i ke smíření mezi námi lidmi. Boží smíření se šíří a roste mezi lidmi, kteří je přijali, a skrze ně pak vstupuje do světa. Smíme žít z Božího smíření a zároveň smíme být kvasem smíření (Taizé) i mezi lidmi.

Dnes nás povzbuzuje prorocké slovo z Ezechiela. „Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský? Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít." Bohu se nelíbí to samé, co se nelíbí nám. Když někdo umírá - hyne v hříchu, to Bůh nemá rád. Nepřeje si nic víc než obrácení a život. To je Boží zájem. Co lepšího lze slyšet!? Když to člověk zjistí, copak nebude mít takového Boha rád?

A z evangelia to byla známá slova: „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ - Bohu jde o to samé, o co nám. O život a spásu. Takového Boha přece nelze nemilovat!

Kristus nás volá k pokání. Pořád si potřebujeme opakovat, co to pokání je. Proměna smýšlení. Každá změna je těžká. Psychologicky máme radši, když věci zůstávají při starém. Ta změna může začít třeba tím, že člověk připustí, že Bůh je jiný, větší - a hlavně, že Bůh je láska. Skutečně láska. Že on o nás stojí jako ženich o nevěstu. „Že ho nezajímají naše hříchy, ale my,“ (C. V. Pospíšil).

Před tohoto Boha dnes předstupujeme - jako banda hříšníků. To jest: jako ti, co si uvědomují, že nedokážou jeho lásku dostatečně opětovat. A je nám to líto. Nemáme na to. Tak moc bychom chtěli, ale nemáme na to.

Můžeme svou lítost dát najevo mnoha způsoby.

Třeba vyjmenováním svých vin a selhání. Toho, co jsme nezvládli. A k tomu přidáme upřímnou lítost. „Pane, odpusť nám. Zhřešili jsme.“

Nebo potichu v sobě uvěříme evangeliu, že Bohu jde o naši spásu a vnitřně se mu přiblížíme.

Anebo mu řekneme: „Dík za tvou lásku. Chci tě, Bože, taky milovat.

Není důležité, co řekneme a jak to uděláme. Důležité je, aby se to stalo. Abychom to udělali. On nás uzdraví a pozvedne. Nezapomeňme, že On se na to těší víc než my a má z toho nevýslovnou radost.

design by exarion.cz | 2009