Zamyšlení

Památka životodárné smrti

(Zelený čtvrtek - Památka Poslední večeře)

Ex 12, 1-4. 11-14/ 1 K 11, 23-26/ J 13, 1-15

Připomínáme si poslední večeři Pána Ježíše s učedníky.

Jednotlivá čtení (každý rok stejná) zasazují tuto večeři do souvislostí.

Ježíšova večeře navazuje na hod beránka - památku vyvedení z Egypta. Při ní ustavil Ježíš svou památku - lámání chleba a pití z kalicha. A taky podle sv. Jana umýval učedníkům nohy. On Mistr a Pán dělal práci nejposlednějšího otroka. Svobodně a dobrovolně - jako ten nejpřirozenější čin. To všechno je poslední večeře.

Nejstarší svědectví o tom, jak se od počátku slavila večeře Páně, uvádí sv. Pavel v 1 K. Zaznělo dnes jako druhé čtení.

Zastavil bych se u posledního souvětí tohoto čtení.

„Kdykoli jíme tento chléb a pijeme tento kalich, zvěstujeme smrt Páně, dokud on nepřijde." Každým slavením večeře Páně rozhlašujeme do světa, že Pán za nás - za všechny - umřel. To je něco hodně vážného. Pán za nás umřel. Měl jsem nedávno možnost být svědkem umírání někoho blízkého. Znovu a možná silněji, než kdy předtím jsem si uvědomil, jak je to těžké, neodvolatelné a tak bolestné. Člověk tu s vámi je a za pár hodin...? Smrt je i pro věřícího člověka těžká. Možná někdy i těžší. Smrt Páně!

Ježíšova smrt je paradoxně „pořád živá“. Nestala se minulostí. „Děje se“ i dnes. V každém našem slavení. Jsme její svědkové. Ba víc, dokonce účastníci. To je hodně silné a vážné.

Tato smrt je projevem lásky, jakkoliv je pro nás těžké toto pochopit. Ježíš učinil svou smrt činem universální lásky. Život mu nebyl vzat. Nikdo mu ho nevyrval. On jej dal. Sám. Z lásky. To je ten největší div. Překonání smrti. Taková smrt už není tragédií, nýbrž vítězstvím a přemožením smrti. Pán Ježíš měl všechny tak moc rád. A má rád i dneska. Na jeho lásce se nic nezměnilo. Je přítomná i dnes. Láska nad všechnu lásku. Chce nás touto lásku naplnit a dělá to.

To všechno zůstává přítomné při každém slavení večeře Páně. Připomínáme si spíš smrt nebo lásku? Divná otázka. Prvořadá je tu láska. Smrt jen ukazuje míru a bezhraničnost této lásky.

Před pár dny jsem dočetl knihu, která mne dost oslovila. Je to rozhovor s jezuitou Janem Rybářem. Jak to tak bývá o jeho životě a o různých tématech duchovního a církevního života. Taky o večeři Páně. Našel jsem tam pozoruhodný výklad eucharistie. Je to tělesný dotyk oslaveného Pána. On se ve večeři Páně dotýká nás a my jeho. Pán touží po nás. A z tohoto vzájemného dotýkání má asi víc než my. Je to dotýkání se lásky. Jsme tělesné bytosti a potřebujeme láskyplný dotyk - dávat i přijímat. Není v této souvislosti myšlenka večeře Páně jako vzájemné dotýkání se Pána a jeho lidu v lásce velmi podnětná? Každé slavení eucharistie rozhlašuje do světa: Pán vás má moc rád. Svět tomu třeba nerozumí. I když bych tu asi negeneralizoval. Myslím, že někteří ve světě tomu rozumí docela dobře - možná víc než někteří v církvi. Kéž bychom tomu aspoň o něco víc rozuměli my, co si říkáme věřící!

design by exarion.cz | 2009