Zamyšlení

Zachráněný Zachránce

14. během roku A

Za 9, 9-12/ Ř 7, 15-25a/ Mt 11, 16-19.25-30

Ústy proroka Zacharjáše ohlašuje Hospodin sijónské dceři zaslíbeného krále. Toho, k němuž se upínaly po generace všechny naděje, Krista. Konečně. Za jeho příchod se modlila celá pokolení. Čekaly ho a pochopitelně si ho nějak představovaly. Jaké to bude, až přijde? Jaký bude on sám?

Co na to říká Zacharjáš? Bude spravedlivý, zachráněný, pokořený, přijede na oslu... Tedy: nebude vypadat jako silácký válečník podle člověčích představ. Toto napětí mezi lidským očekáváním a skutečností tvoří hlavní linii čtení této liturgie. Bůh nejedná podle našich představ. Bůh je vždycky svůj. Na jedné straně s tím „máme problém“, na druhé straně právě toto se nám na Bohu líbí.

Když se naplnil čas, přišel Ježíš jako Kristus. Vypadá obyčejně. Z celkem obyčejné rodiny. Pokořil se a ponížil až ke smrti. A to té nejhorší – smrti na kříži. A máme to tu. Záchrance, který sám musel být nejprve zachráněn. Zachráněný zachránce. Spása, kterou on přináší, se týká i jeho. Ve všem – skutečně ve všem - kromě hříchu - se nám podobá. To je strašně důležité. On je opravdu jako my. Skutečně náš bratr. V tom se skrývá obrovský potenciál. Ale hlavní smysl dnešních čtení míří jinam. Tak se vrátím k hlavní linii.

Právě on – tesař z tesařovic rodiny z Nazareta – nám přináší velké věci: poznání Boha. Skryté poznání. Skrývání (se) a Bůh to je velké a obtížné téma. Bůh se skrývá a své věci skrývá taky. Proč? Aby ho nikdo nenašel? To, co o něm víme, nás vede k jinému vysvětlení. Abychom ho hledali a nacházeli. Má rád, když ho hledáme. Tehdy se nám dává najít. Hraje s námi na schovku (M. Buber - Chasidské příběhy, Báruch z Mezbiže. „Tak mluví i Bůh: Skrývám se, ale nikdo mě nechce hledat,“ s. 135). Tato „hra“ jako by tvořila zvláštní pouto mezi jím a námi. Ke skrývání (se) patří odkrývání (se). Dává se poznat. Překvapivě. Paradoxně. Tady můžeme vidět spojnici se zvláštním podobenstvím o naštvaných dětech na tržišti, kterým dnešní evangelní čtení začínalo. „Ten Pán Bůh neodpovídá našim představám. Nejdřív pošle Jana a ten je moc asketický. Pak zase Ježíše a ten je zase málo asketický. Ani jeden s námi nehraje naši hru. S jedním jsme chtěli hrát na svatbu. A on byl příliš vážný. S druhým zase na funus. A on byl příliš - neúnosně - veselý.“ Ano, každý byl úplně jiný. Ale Pán Bůh ví, co dělá. Rozdílnost před Bohem nemusí být na překážku. Jan a Ježíš si dobře rozumí, i když jsou každý jiný. Moudrost Boží je ospravedlněna svými dětmi. Ale lidé? Ani Jan ani Ježíš jim není dost dobrý a tak se s nimi minou. To je smutné. Ale problém není ani v Janovi ani v Ježíšovi. Hledejme ho v sobě. To je úskalí našich představ – taky moudrosti moudrých. Na jednu stranu pomáhají, ale taky člověku brání setkat se se skutečností a s Bohem. Bylo by to zoufalé, ale Bůh tu zachraňuje ty, kdo nejsou schopni jeho záchranu přijmout. Vyvádí lidi z ohrad (aspoň ty, kdo se vyvést nechají). V Ježíšovi - jednom z nás - je skryté celé nebe. Kdo by to byl řekl?! Ale kdo je s Ježíšem, to pozná. O to jde: být s Ježíšem. Brát na sebe jeho jho, přijímat pokoření a úlohu zachraňovaného. A člověk tak poznává přítomnost a šlechetnost Boží (Dom Helder Camara)... tím začíná v duši a v životě ráj (Apoftegmata).

design by exarion.cz | 2009