Zamyšlení

Div božského dělení se

18. během roku A

Iz 55, 1-3/ Ř 9, 1-5/ Mt 14, 13-21

Biblická čtení této neděle – zvlášť to z Izajáše a pak evangelium – otvírají téma: jídlo a (na)sycení. Všichni potřebujeme jíst a pít. Ježíš nasytil několikatisícový zástup pěti chleby a dvěma rybami. To znamená: Ježíš přináší život od Boha – ve všem, co říká a dělá, ve všem, kým je. Jde tady o víc než o pár kusů chleba a ryb. Izajáš mluví hlavně o slovu. Bůh do bezvýchodné situace exilu říká nadějné slovo. „Přijměte ho. Přijměte tu naději. To vás posílí a nasytí. Poznáte, že ta naděje má reálný základ. To doufání vás nezklame.“ Nejde tedy jen o chleba, ale o život, naději v plnosti a smyslu - za všech okolností. Ale na druhou stranu i ten kousek chleba je důležitý. Stává se znamením a potvrzením, že Ježíš opravdu přináší život od Boha, že sám je - jak napíše sv. Jan - chlebem života.

Jak se to tedy stalo? Pomůže nám to pochopit něco z toho, jak se to děje i dnes. Protože ono se to děje i dnes. Rozhodně to není :-) minulost.

Vládce Galileje nechal popravit Jana Křtitele. Nesmyslně a hloupě. Ale to není nejdůležitější. Usekl mu hlavu. Kdo ví, co bude dál?

Ježíš po těchto událostech vyhledá ústraní. Na kopci nad jezerem. Ale ani teď mu to není dopřáno. Zástup ho dostihne. A tak se Ježíš dál věnuje lidem. Uzdravuje. Léčí nemocné. Toto zahrnuje všechno, co Ježíš dává. Uzdravuje. Nemocná těla, duše, vztahy. Jeho uzdravování znamená, že on na sebe bere naše nemoci. „Přijímá nemoci lidí v zástupu“ - a nás všech - „jako svůj problém“. Sdílí je. Je v tom s námi. Slovo „sdílí“ nebo „dělí se“ je tu důležité. Otvírá pochopení toho, oč tu jde. Ježíš na sebe bere, co nás trápí, a dává nám, svou naději a perspektivu – zakotvuje to všechno do Boha. To je pro nás nové, osvobozující a silné. To se potřebujeme naučit chápat a přijímat.

Ale zpět na Pusté místo. Je pozdě a všem vyhládlo. Všimněme si: Ježíš se neptá zástupu: „Co máte s sebou?“ „Dejte to na hromadu a podělte se.“ Ne. Ptá se učedníků a pak z vlastních zásob se podělí se zástupy. Ježíš se dělí s lidmi. Sdílí s nimi, co má. Totéž učí apoštoly a církev. „Co máte?“ - „Kolik toho máte?“ „Podělte se s lidmi.“ - „Nebojte se, že je toho málo.“ - „Dejte to k dispozici.“ - Když se překoná přirozené sobectví a strach o sebe, začnou se dít divy. - To je div dělení se. Božského nebo mesiášského dělení se. V tom spočívá tato hostina. Tak o ní svědčí sv. Matouš. „Podívejte, jakou sílu má sdílení.“ Nikdo se tam na trávě nediví. Poslouchají prostě Ježíše. Dovolují mu vyléčit je. A pak prostě jedí Ježíšův chleba a ryby. To stačí a... nasytí se. Pět tisíc mužů + ženy a děti. To znamená: Kdyby Ježíš chtěl, dá do kupy slušnou armádu bojovníků. Ale on si žádnou armádu nevytváří. Sdílí s lidmi jejich bolesti a nemoci a tak uzdravuje a sytí. Pět tisíc mužů a ženy a děti“ znamená taky, že tam mnozí byli se svými rodinami. Všichni - včetně těch nejmenších dětí - se nasytili. Nikdo nebyl přehlédnut. Nasytili se všichni. A ještě zbylo. I pro ty, co nepřišli. Kdyby přišli, nasytili by se i oni. Dvanáct košů. Dvanáctka tu může evokovat Izrael. 12 synů Jákobových, 12 kmenů nebo pokolení. Bylo to pro celý Izrael.

Tady jen malou odbočku ke čtení z Ř. Pavel píše o trvalém vyvolení Izraele a o osobní bolesti, kterou mu působí to, že Izrael zatím nepřijal Ježíše jako Krista. Pro Pavla je Kristus všechno. Život, radost, sdílení, plnost. Kdyby to pomohlo spáse Izraele, sám by se toho vzdal. To je láska! Vzdát se osobní spásy a nebe, aby druzí došli spásy. To přesahuje všechny možnosti představy. V této Pavlově lásce se projevuje něco ze síly Boží lásky k Izraeli jako počátku vykoupeného lidstva. Bůh neopustil svůj lid. Ani jeho zatvrzelost nemůže zastavit jeho lásku. On uzdravuje i tuto „nemoc“ - vzdor Izraele. Ale podívejme se na sebe: i náš vzdor a odpor - uzdravuje a nakonec uzdraví úplně. Všichni pak budeme na hostině – na svatební hostině Beránkově. A poznáme radost bez obav, strachů a nejistot. Navždy spolu v Božím království. Takhle nějak to začíná.

design by exarion.cz | 2009