Zamyšlení

Jít do toho s Ježíšem

22. během roku A

Jr 20, 7-9/ Ř 12, 9-21/ Mt 16, 21-27

Vypadá to, že dnešní evangelium i čtení z Jeremjáše nám otvírají asi nejtěžší téma: kříž, utrpení a lidskou reakci na ně. Hlavně je to však téma následování. Ten kříž, utrpení a těžkosti se k tomu tak přidávají. Ale bez nich to nepůjde. Jak Petr, tak Jeremjáš kříž a těžkosti plynoucí z následování odmítají. „Ne, tak rozhodně ne. To nechci.“ - „Už nebudu jeho Slovo říkat.“ - „Ne, Pane, to se ti nesmí stát.“ - Nakonec ale přece jen přijmou. Přijmou, že toto je cesta Boží v tomto světě; že právě tudy a jedině tudy se jde do věčné radosti.

Pro člověka - každého (i Ježíš jako člověk musel toto vybojovat) - to vždycky byla, je a bude asi nejtěžší otázka. Přijmout omezení, těžkosti, překážky, bolest, bezmoc a nakonec smrt.

Ježíš tu ukazuje cestu: zapřít sebe sama. „Kdo chce jít za mnou (ř. opisó mú), zapři sám sebe, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne.“ To je takové slovo: „zapřít sebe sama“. Copak to pro nás znamená? Jak se to dá „udělat“?

Jak žijeme a zrajeme, hledáme správný postoj k lidem, k životu, světu. Taky k sobě samému. Hledáme se. Často bolestně. Bojujeme s druhými i sami se sebou o sebe sama. Říkáme a slýcháme v této době, že klíčem je přijmout sebe sama. Se svými klady i zápory, možnostmi i limity. Slýcháme také, že máme poznat sebe sama. Dokonce stará tradice duchovního života říká, že poznání Boha začíná sebepoznáním. Jak toto skloubit do dohromady? Sebezapření se sebepřijetím. Lze to vůbec? Zamysleme se nad tím.

Zapřít se neznamená prostě odmítnout, „pošlapat“, „zlomit“ či ignorovat sebe sama. Jak to vyjádřit pozitivně? Snad takto: Zapřít sebe sama znamená dát sebe sama, své zájmy a potřeby až na druhé, třetí místo :-). Přilnout k Ježíšovi a tak se odpoutat od nezdravé vazby na své Já.

Otcové pouště pro takový postoj používali šokující označení: „být jako mrtvola“. Nedejme se odradit. Neznamená to rezignaci, umrtvení, pasivitu. Kdepak! Oni byli živější než leckterý dnešní člověk, který se snaží žít takzvaně „naplno“. Pro ty pouštní otce to znamená: najít zdravý odstup od sebe sama i od úkolů, které jako člověk a křesťan mám. Přestat se o sebe bát. „Neřešit se“ už tolik. Vzdát se vlastního úsilí o svou spásu. Osvobodit se od sebe sama. Tady někde se nachází odpověď na naši otázku. Každý musíme a hledáme tu svou podobu onoho sebezapření. Většinou se to učíme celý život. „Brát, co Bůh dává, a dávat, co Bůh bere,“ (Jan Heller).

Důležité je, že to všechno můžeme hledat a nacházet jedině s Ježíšem. Tam, kde je on. Potřebujeme se ho držet, učit se od něj a s ním vstupovat do věcí, do kterých jde on. Přilnout k němu a odpoutat se od svého já. Oboje se prolíná. Přilnutí i odpoutání. Co je první? Čím to začíná? Netroufám si soudit. Oboje spolu úzce souvisí. Těžko je od sebe oddělovat. Sám :-) nacházím pomoc a sílu v tom, že mám k Ježíšovi nejprve přilnout, tak jak toho jsem schopen. Pak se u něho můžu učit tomuto sebezapření a spolu s ním (to bych podtrhl) – to pak uskutečňovat. Je to veliká úleva, ale pořád to zůstává hodně těžké. Jiné to v tomto světě ani nemůže být. Ale on - Ježíš - je tu a v tom s námi a my to můžeme dokázat jedině v něm a s ním. Naše přirozenost se leká této cesty, ale Ježíš všem nám - Petrovi, Jeremjášovi a každému - říká:Pojďte za mnou. Vydejte se mou cestou. Zakusíte sice těžkosti. Ale nebojte se. Nakonec uvidíte slávu Boží.

design by exarion.cz | 2009