Zamyšlení

Ach, ten bratr!

24. neděle během roku A

Gn 50, 15-21/ Ř 14, 1-12/ Mt 18, 21-35

Téma nastolené dnešními čtení je: vina bratra (nebo sestry, aby ani sestry nepřišly „zkrátka“ :-). Poselství je jasné. Problém nám dělá naplnění. Každý nějak trpíme křivdou druhých. Právem to cítíme jako nespravedlnost. V tom je to pro nás tak těžké. Tak v čem nám toto podobenství pomáhá? Zařazuje problém odpuštění do nejhlubších souvislostí.

Bůh nám všem odpustil – a odpouští. Vůči Bohu jsme všichni - někdo víc, jiný míň – dlužníci. Rozdíly výše dluhu jsou relativní. Všichni jsme vůči Bohu dlužníci. A to velcí. Nikdo nemá šanci to splatit. Ale Bůh se naštěstí vůči nám zachoval velkoryse. Bylo mu nás líto. Tak jako grand dluh smazal. Chce, abychom se i my učili velkorysosti vůči sobě navzájem. To je celé. Podobenství o velkorysém Pánu a nelítostném služebníkovi nás vede k tomu, abychom se na „věc“ podívali z nového úhlu. Abychom každý nahlédli, jak mnoho Pán odpustil mně. „Jak mnoho Pán odpustil mně!“ - Je to změna perspektivy. Právě to potřebujeme. Pán nám skutečně mnoho odpustil. Nechme toto k sobě promlouvat. Pak budeme schopni vidět i vinu bratra - sestry v nové perspektivě a odpuštění už pro nás přestane být nepříjemným břemenem či povinností.

Ještě něco ke vztahům mezi bratry (a sestrami) v církvi na základě dnešního čtení z Ř. Sv. Pavel tam řeší vztahy mezi křesťany. Jsme tak různí! I ve svém životě víry. Někdo úzkostlivější, jiný... nenapadá mě vhodné slovo – no, prostě opak. Někdo pro život víry potřebuje detailní pravidla a předpisy. Jinému stačí přikázání lásky a nejen že nepotřebuje, ale ani nechce detailnější pravidla. Vzniká pnutí a lidé si lezou na nervy. Nemusí to být přímo hříchy. Jen nelad a pnutí. To bohatě stačí. Jak to dát dohromady? Řešení není ani jednoduché ani rychlé. Chce to změnu pohledu. Tradiční výraz je pokání nebo obrácení. Církev je rodina. Blízkost je krásná, ale taky o to víc odhaluje rozdíly. Není vždycky jednoduché být v rodině. Poselství sv. Pavla je prosté: Přes všechny rozdíly patříte k sobě. Všechny vás Kristus přijal. Nikdo z nás nežije sám sobě ani sám sobě neumírá. Ať žijeme či umíráme, patříme Kristu.Patříme Kristu. To je nejúžasnější fakt našeho života. Patříme Kristu v životě i ve smrti. Drží nás jeho láska - tak moc, že přemáhá i smrt. To má přece obrovskou váhu. Patříme Kristu. A taky jeden druhému. Každý si může říct: „Kristus mne přijal! - Kristus mne přijal!“ Tak mohu přijmout i bratra - sestru. Nemusím s ním ve všem souhlasit. Ani on se mnou. Ale mohu – a mám ho brát jako bratra. A on zase mě. Mohu a mám. Je to podobné jako s tím odpuštěním. Poznat – vnitřně přijmout - „vstřebat“: Kristus mě přijal. Jsem přijat. Patřím Kristu. Můj odlišný bratr - má odlišná sestra - taky. To přece něco znamená!

design by exarion.cz | 2009