Zamyšlení

Ta Boží „problematická“ :-) dobrota

25. během roku A

Jon 3, 10-4, 11/ Fp 1, 21-30/ Mt 20, 1-16

Bůh je dobrý. To se nám líbí. Ale někdy s tím máme problém :-). Jako ti dělníci z podobenství, co pracovali od rána. Nebo jako prorok Jóna: „Copak jsem si to nemyslel! Zase se smiluješ! Dokonce i nad těmi Ninivany. Copak nevíš, jaké peklo nám ze života dělají!?“

Bůh je dobrý. Je na naší straně. To se nám líbí. Ale taky na straně „těch druhých“. Těch, co k nám nepatří. Ba, dokonce těch, kdo nás nemají rádi a podnikají proti nám různé akce.

Bůh je dobrý. Ke všem. Tak se může stát - a stane, že první budou poslední a poslední první. To není jednoduché „strávit“. Ježíš nás na to připravuje. Pokud se ztotožníme s dělníky, co pracovali od rána, jistě dobře pochopíme jejich naštvání.

Bůh je ale dobrý. Hovoří s nimi. Naštvanými pracovníky i naštvaným Jonášem. Nemusel by, ale dělá to.Příteli, nekřivdím ti...“ Ví, že potřebujeme zvláštní péči. Ví, jak nás svazuje naše omezená perspektiva. Máme to jasně rozděleno: přítel, cizinec, nepřítel. Jak může Bůh být dobrý k našim nepřátelům? Nepřestává tím být dobrý vůči nám? Nejde nám to dohromady. Naše oko je zlé. Vidíme „špatně“. To není záležitost optiky, ale srdce. Jsme zaujatí. Bůh z toho vyvádí: „Příteli, nekřivdím ti.“ Zkus se na to podívat z jiného úhlu.

Bůh je dobrý. Jeho dobrota a láska se rozdává všem. Čím víc se rozdává, tím víc jí je. Neubývá. Naopak. Vždyť tam, kde vládne Bůh, platí jiné zákony, jiná „matematika“. Z dobroty Boží se máme dobře všichni. My i ti, co k nám nepatří, dokonce i naši nepřátelé. Z lásky Boží mají užitek všichni. Ti první stejně jako ti poslední.

Dnes budeme taky slavit křest. To nebývá tak často. Letos vlastně poprvé. Vždycky je to radost. Zase jeden-jedna přibyde. Bude nás o jednoho víc. Ale to není to nejdůležitější. Budeme svědky vyznání Krista. To je veliká „věc“, když se člověk rozhodne pro Krista a veřejně se k němu přizná. - Pro nás je to taky příležitost vzpomenout si na naše rozhodnutí pro Krista.

Ve druhém čtení jsme dnes slyšeli slova sv. Pavla: „Život – to je pro mne Kristus.“ Pro Pavla je Kristus víc než tento život. Kristus víc než život. To se dnes – i mnohým křesťanům – jeví jako nesnesitelný fanatismus. Ale kým je pak pro nás skutečně Kristus? Skutečně jsme k němu přilnuli? Myslíme to vážně nebo si jen tak na něco hrajeme? Potřebujeme se to pořád a znovu učit: dávat svůj život do rukou Kristových a nechat ho v nich. Potřebujeme si považovat naše spojení s ním víc než pozemský život. Patřit Kristu je velká „věc“. Nic laciného. Hodně stojí. Ne v penězích, ale v jiné „měně“. „Vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět.“ To je taky taková věta, že? Tento týden mne mimo jiné zasáhla i tato věta: „Křesťané mají Krista napodobovat v jeho utrpení, ne od něho žádat příjemný život.“ Považte, tohleto řekl v kázání sv. Augustin, někdy na přelomu 4. a 5. století. Přitom jak aktuální!

Ale zpět ke sv. Pavlovi. Kristus je víc než tento život. Neberme to jako pohrdání životem. Ne, to je nový pohled, nový přístup k životu. Jsme v Kristových rukou. Od něho přijímáme i tento život. Je dobrý a krásný, ale má taky svá trápení. Víme, že jednou skončí. Ale my budeme pořád v rukou Kristových. A tehdy konečně uvidíme, že On - Kristus je náš život. Naplněný, věčný a šťastný.

design by exarion.cz | 2009