Zamyšlení

Navždy šťastní...

Všech svatých (1. XI.)

Zj 7, 2-4. 9-14/ 1 J 3, 1-3/ Mt 5, 1-12a

Dnes slavíme „všechny svaté“, kanonizované i nekanonizované, známé lidem, i ty, o nichž ví jen Bůh.

Nedalo mi to a podíval jsem se trochu na historii dnešního svátku. Je to docela zamotané - a místy nejasné. Stejně jako je zamotaná historie evropského křesťanství. Východ. Západ. Sýrie. Byzanc. Řím. Irsko. Anglie. A zase Řím. Velikonoční doba a začátek listopadu.

Na počátku byl společný svátek všech mučedníků. Už jich bylo prostě tolik, že nestačily dny v roce. Syrští křesťané jej slaví 13. května a křesťané byzantského ritu první neděli po Letnicích. (Ve velikonoční době nebo blízko.) Na Západě tento svátek papežové (Řehoř III. a IV.) v 7. století (13. 5.? 609) přesunuli na 1. listopad. Měl to být výroční den posvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) na křesťanský kostel dedikovaný „Panně Marii a všem svatým mučedníkům“. Od 8. st. se v Irsku a Anglii slaví jako svátek všech svatých (nejen mučedníků) . [A aby to bylo ještě složitější. 1. listopadu se slaví keltský nový rok. Předvečer slavili pohanští Keltové Samhain: dobu, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Podle jejich víry se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí.] Slavení svátku „všech svatých“ nikoli jen „všech mučedníků“ se rozšířilo. V Římě se takto slaví od 9. st.

Pak se do toho trochu „motá“ „Památka věrných zesnulých“ (lidově „dušičky“). Tu zavedl koncem 10. století clunyjský opat Odilo, který se takto snažil čelit přetrvávajícím pohanským obřadům.

Podívejme se na čtení vybraná k této slavnosti. Hovoří o slávě svatých u Boha: sláva (1. čtení), světlo, pravá podoba umožňující vidět Boha (visio beatifica ve 2. čtení) a opravdové a trvalé štěstí (blahoslavenství v evangeliu).

V neděli nám Johannes Paulsen shrnul evangelium do prostého poselství: „Bůh to se mnou myslí dobře.“ Dnes si můžeme říct: „Bůh nás zve, abychom u něho byli šťastní navždycky.“ Biblické blahoslavenství znamená nejen vnitřní pocit štěstí, ale také vnější stav, ocenění. Něco jako vyznamenání. Nezapomenu, jak P. Reinsberg vysvětloval obsah blahoslavenství. Bůh tak říká svatým něco jako: „Gratuluju vám.“ Před anděly a veškerým tvorstvem. To bude velká sláva. Člověk to může jen tušit.

Po všech zmatcích, nejistotách a zkouškách, po všech možných prohrách. To je pro nás asi nejtěžší, že cesta vede přes trápení, u které může mít přirozený člověk oprávněný strach, jestli to vůbec vydrží. Nakonec se ukáže Pravda a my se setkáme s Láskou. A to nás opravdu naplní. Nakonec se ponoříme do Moře lásky“ a nebude to smrt, ale život – navždy.

Naplní se to sice až „na konci“, ale žít to začínáme už nyní. Smíme žít „vzájemnost lásky s Bohem, i když se to naplní až na věčnosti“ (bratr Emmanuel z Taizé).

To nejdůležitější nakonec:

Všechno to je možné jen ve spojení s Ježíšem. On je věrný obraz neviditelného Boha. Jednou se mu budeme podobat, stejně jako on se stal podobným každému z nás.

design by exarion.cz | 2009