Zamyšlení

Mistři, otcové, učitelé...

31. během roku A

Mi 3, 5-12/ 1 Te 2, 9-13/ Mt 23, 1-12

Ve 2. čtení sv. Pavel připomíná své apoštolské působení v Tesalonice. Evangelium nepředával jen jako nauku - informaci. Vtělil je do svého vztahu k tesalonickým křesťanům i do svého způsobu života mezi nimi. Jako otec své děti napomínal, povzbuzoval... aby vedli život důstojný Boha, který je povolal do slávy svého království ... Jako otec své děti. Pomáhal, aby si to uvědomili a podle toho žili. V jeho lidském slovu jim znělo Slovo Boží. Slovo k lidem přichází vždy v lidském slovu. Je obyčejné a přece mocné. Působí (ř. energeó) v těch, kdo věří. Dává jejich životu nový směr a novou sílu. Nedá se plně postihnout, co všechno působí a jak to „funguje“. Jeho působení zůstává tajemstvím. Postupem času bývá vidět ovoce. Nejdřív malé a nezralé. Ale skutečné.

Přinášet evangelium je velká výsada i zodpovědnost. Velkým nebezpečím pro každého kazatele – ale i pro každého křesťana – je, že bude přinášet své slovo. Možná efektní, třeba i zajímavé, co se dobře poslouchá, ale nakonec jalové a prázdné. - Dějiny Božího lidu ukazují, že toto nebezpečí je opravdu velmi vysoké. Ale na druhou stranu smíme vycházet z toho, že Bůh nám svěřuje své Slovo – živé a mocné, ostřejší než dvousečný meč (Žd 4, 12).

Být prostředníkem Slova je velká odpovědnost. V 1. ČTENÍ Z MICHEÁŠE zaznělo slovo proti falešným prorokům. Ti zneužívali své postavení vůči Bohu i lidem. Pojali svou službu jako šikovnou manipulaci. Vůči nim bude Bůh obzvlášť tvrdý. Zhatí jejich plány. Umlčí je a zahanbí. - Pak tam zaznělo také slovo proti autoritám. Politici, ale taky soudci a kněžstvo jsou přinejmenším lhostejní k bezpráví. Přitom se zbožně dovolávají Hospodina. „Bůh je na naší straně.“ Rozuměj na straně nás. „My jsme Boží lid. U nás je jeho chrám. Nám se může stát nic zlého.“ - „My jsme v té pravé církvi. My máme to správné pochopení. My jsme ti obdarovaní duchovními dary...“ a tak všelijak dál. Takový zaslepený, sebejistý postoj, boří Sijón a ničí chrám. Jeho výsledkem jsou trosky a křoví. Copak není projevem životaschopnosti Božího lidu neustálé pokání – proměňování mysli, ochota konfrontovat se se skutečností vlastního hříchu a bídy a souběžně s tím s Boží ochotou odpouštět a trpělivě vyučovat a vést svůj lid jako otec děti? Víme to. A přece se nám do toho pořád nechce.

V evangeliu Ježíš mluví k učedníkům. Má se za to, že sv. Matouš své evangelium psal především pro křesťany ze židovství. Dnes jsme slyšeli Slovo učedníkům o farizeích. Nikoli proti farizeům. Farizeové jsou dobří. Jsou to oprávnění - dnes bychom řekli: autorizovaní - následovníci Mojžíše. Mají za úkol vykládat Tóru, což znamená ukazovat, jak platí dnes – v aktuálních podmínkách. „Jejich teorii uznávejte, ale v praxi ať se vám nestane to, co jim. “ (J. Mrázek) - A co se jim stalo? Ve svém výkladu nechávají na lidech břemena jejich vin. S tím jim nepomohou. Od hříchu se distancují, ale taky od hříšníka. A pak zaměnili lásku k Bohu za „lásku ke své zbožnosti“. A taky propadli něčemu, co lze nazvat „náboženskou ctižádostí“. „Mistře.“ „Učiteli.“ Stane se to tak snadno! - Nebývá pro duchovní růst někdy lepší pád a konfrontace s vlastní bídou než vědomí dokonalosti? Neučí nás nakonec nejvíc právě poznání, že jsme stejní hříšníci jako druzí?

A zbývají nám ještě ti „otcové a mistři a učitelé“. Už to bylo dost dlouhé. Tak jen krátce. Všichni učedníci jsou maličcí a do Království vstupují „jako děti – bez titulů a zásluh“ (J. Mrázek). Nejde jen o slovíčka. Neříkat „otče“ a tak. Jde víc o smýšlení. Nefixujte se na toho či onoho zkušenějšího křesťana nebo kazatele a nevyvyšujte je nad ostatní. Nenarušujte takovým vyzdvihováním někoho vztahy začínajícího Království.

design by exarion.cz | 2009