Zamyšlení

Výzbroj do eschatologické nepohody...

33. během roku A

Sof 1, 7. 12-18/ 1 Te 5, 1-11/ Mt 25, 14-30

Dnešní neděle je předposlední starého liturgického roku. Biblická čtení nás opět vedou k „posledním věcem“. Tentokrát se zaměřím spíš na první a druhé čtení.

Ze Sofonjáše zazněla místy až drastická slova o dni Hospodinově. Třeba ten obětní hod, který Bůh připravil. Co to asi bude? Kdo? No, Judejci – především jejich velmožové.

Zažívali dobu nového vzmachu. I duchovního. Všechno vypadalo tak nadějně. Když slyšeli „den Hospodinův“, jak by nemysleli na triumf? My dnes myslíme na Kristův příchod na konci věků. Ale prorok tu mluví především o určitých událostech. O smrti nadějného a dobrého krále Jóšijáše a následném zhroucení všech nadějí s ním spojovaných. Král padl ve zbytečné bitvě, do které vůbec neměl jít. Nečekaně a snad lze říci nesmyslně. A byl konec. K moci se dostali - no, jak to říct? - nehodní. V lidech se uvolnilo cosi – jak to říct? Po velkém vzmachu ještě větší propad. „My jsme tak věřili! A teď tak děsivé zklamání! Má to smysl vůbec věřit?

Proč se to stalo? Prorok říká: „Aby byli pročištěni.“ Bůh je tím tříbí. Od čeho? Jsou si moc jistí – sami sebou. Hranice mezi jistotou v Bohu a sebejistotou bývá velmi tenká. Někdy nepoznatelně. Taky říkají: „Bůh neudělá nic dobrého ani zlého.“ Tedy: „Bůh neudělá nic. Je to jedno. Bůh do dění nijak nezasahuje.“ Boží jednání v dějinách zůstává skryté a tajemné. Nemůžeme říct, „jak to funguje“. Ale za tímto výrokem o Božím nejednání není nevědomost, ale spíš namyšlenost tehdejších judských hodnostářů. Něco jako: „Je to jen na nás a my to zmáknem.

Od čeho pak potřebujeme být tříbeni my? Většinou od toho, na co bychom sami nikdy nepřišli. Hřích se dovede velmi šikovně maskovat. Od čeho potřebujeme vytříbit my? Bůh to ví. Rozum je schopen přijmout a nějak připustit, že je třeba pročištění – a že se nás takové čištění musí opravdu dotknout do hloubky. To bolí a pro nikoho to nebývá příjemné. A pro srdce je to vždycky těžké. Myšlenka, že by nás Bůh zkoušel a očišťoval nějakým drhnutím, nám bývá vždycky nepříjemná. Nebo se mýlím?

Ale i tak nelze se tomu vyhnout. Přichází to a děje se. Už nyní v dějinách a pak taky na konci času. Jak se na to připravit? To jsme mohli slyšet ve 2. čtení. Bdělostí, střízlivostí a „vyzbrojením se“ 3 teologickými ctnostmi: vírou, nadějí a láskou. Pamatovat na soud i v čase pohody a pořád důvěřovat Bohu, že nás chce vším tím těžkým provést k sobě. Sv. Pavel to píše moc hezky :-): „Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ Toho se držet pořád až do úplného konce.

Pak „máme“ jedno velké znamení: Ježíšovu smrt. To je nezpochybnitelný fakt. Ježíš umřel na kříži. Za nás a za mnohé – de facto za všechny. Tedy: pro nás. Abychom byli s ním a žili s ním na věky. Ať se cítíme jakkoli nehodní, ať to jakkoli nedokážeme pochopit a „vstřebat“, je to fakt. Jednou to pochopíme. Jen abychom to „neztratili“. Mysleme na to pořád.

Možná, že právě toto jsou ty hřivny nám svěřené. Je to veliké bohatství samo o sobě a dokáže to v lidských srdcích ještě víc. Mysleme na to pořád. Zaobírejme se tím. Ať děláme cokoli. Naučme se žít se stálou myšlenkou na toto Boží bohatství, které nám bylo svěřeno. Ono to nakonec zisk přinese. Sami se budeme divit.

design by exarion.cz | 2009