Zamyšlení

Poslední soud na ulici...

34. během roku A (Krista Krále)

Ez 34, 11-16. 20b-24/ Ef 1, 15-23/ Mt 25, 31-46

Jsme povoláni k velké naději. Máme bohaté a slavné dědictví. Bůh je nesmírně veliký ve své moci k nám, když věříme. Zřetelně to vidíme na Ježíšovi. Odepsán, popraven, jako jeden z nejposlednějších. Ale Bůh se k němu přiznal. Vzkřísil ho a vyvýšil nade všechno. Posadil po své pravici a učinil ho hlavou církve a všeho tvorstva. To je Kristus. A my k němu patříme. Jsme jeho součástí a on zase naší. Nezapomeňme: z nejposlednějšího místa na to nejpřednější. Nejposlednější místa bývají v Božích očích ta nejdůležitější. Bůh s námi může a chce udělat to, co přesahuje ty nejsmělejší představy a sny. Když se ho budeme držet důvěrou. Jako Ježíš. To nám připomnělo druhé čtení.

Teď k evangeliu. Ježíš vypráví o posledním soudu. Ježíš často vypráví věci, které jeho současníci už znali – třeba z proroků (jako Daniel), ale vloží do toho něco nového – svého (a tedy Božího). Je strašně důležité slyšet tradiční věci v Ježíšově podání.

Tak poslední soud. Nebeský Syn člověka na trůně a před ním všechny národy. Všechny. Jen si to představte! Egypťané, Asyřané, Babylóňané, Řekové, Římané a tak dál. No, prostě všechny. To muselo být Ježíšovým posluchačům známé. Takhle to slýchali. Všechny národy. A teď bude soud. Co Syn člověka řekne? Moment pravdy. Jak silná chvíle!

Tu se scéna změní. Najednou jsme večer „na salaši“ (J. Mrázek). Ze Syna člověka se stává „bača“. Oddělí jedny od druhých jako oddělí pastýř jedny ovce od jiných ovcí nebo ovce od koz. (Viz dnešní první čtení z Ezechiela). I tento pohled - Bůh jako dobrý pastýř - musel být Ježíšovým současníkům známý a asi důvěrně blízký.

Ale ani tady to nekončí. Příběh pokračuje: „Hladověl jsem... Žíznil jsem... Byl jsem na cestách... Byl jsem nahý... nemocný... a ve vězení...A...? Soudce všeho světa se stává těmi nejposlednějšími. Nenajdeme ho na trůnu, ale na ulici a ve špitále či v base. Co se to děje? Soud přijde, ale současně už „jsme v něm“. Děje se. Vynášíme ho sami nad sebou. Ani si to neuvědomujeme. Nelze si tu nevzpomenout na příběh o boháči a Lazarovi. Zřejmě to nebyl zlý člověk -ten boháč. Jen neviděl žebráka přede dveřmi. Míjel ho celý život. Míjel a minul Krista. Co když děláme totéž?Jediné, co mě děsí, je Kristus, který mne míjí,“ řekl či napsal prý kdysi sv. Augustin. Existuje něco horšího než se minout s Kristem? To je soud a současně odsouzení. Už jsme v soudu. Měli bychom to vědět, ale stejně nás to překvapuje.

Poslední soud je setkání s Kristem - moment pravdy. Každý se nakonec zcela osobně setkáme s Kristem. Jaképak to asi bude? Nějak si to třeba představujeme. Anebo někdo raději ani ne. Je to myšlenka lákavá a znepokojující zároveň. Aspoň mne to znervózňuje. Zdá se mi to příliš velké a silné. Jaké to bude, až se setkáme s Kristem nakonec? Bude to JINÉ. Jako je JINÝ Bůh a Kristus. Vždycky větší. Bude? Ale ono už to začalo. Už se to děje. Dnes. Každá chvíle je momentem pravdy – Setkáním. Právě toto si máme uvědomit.

Na čem záleží? Vnímat nedostatek a bolest lidí, s nimiž se potkávám. A pomoct jim. Třeba právě tou pozorností, pohledem, časem, který věnuji, myšlenkou, úsměvem... Být přítomen. Vycházet ze sebe. Vidět a mít spoluúčast - soucit. Pochopit, že tvář druhého člověka – zvláště hladového... je znamením Tváře. Na tom záleží a bude záležet. Dívat se a vidět v druhých znamení Tváře – a udělat aspoň něco - aspoň něco skutečně pro druhé.

design by exarion.cz | 2009