Zamyšlení

Tak jistě jako oheň... (ve škole správného čekání)

1. adventní B

Iz 64, 1-9/ 1 K 1, 3-9/ Mk 13, 24-37

Bůh naplní své sliby. Zastane se svého lidu a všeho stvoření. Nakonec opravdu zvítězí pravda a láska. Nakonec budeme žít v Božím království. Po všech zmatcích, bolestech a nejistotách budeme nakonec žít v Božím království. Navždycky.

Víra nás osvobozuje k naději. Smíme doufat dobré věci. Vlastně ne věci. Samého Boha. To, co nás Písmo učí očekávat a doufat, je mnohem víc: samého Boha. Jeho blízkost. Jeho svatou Přítomnost.

To jsme slyšeli z prvního čtení – z Izajáše 64. Byla to modlitba – proroka. Stala se modlitbou Božího lidu. Učiňme ji i modlitbou naší. Boží lid prožívá těžké časy. (Jako by to k němu tak nějak patřilo :-)!) Zajetí sice skončilo, ale pořád to zůstává takové jakési nanicovaté. Jakási pozvolná a vleklá krize. Žádné akutní velké nebezpečí sice nehrozí. Není to „k smrti“, ale ani ne „pořádně k životu“. Nejsme na tom teď tak nějak podobně? Co myslíte? Ale zpět k Izajášově modlitbě. Slyšíme v ní touhu a současně přesvědčení, že Bůh se přiblíží. Ke svému lidu i ke světu. Tak prudce, silně a nevyhnutelně jako zapálený oheň pozře roští a uvede vodu do varu. Bůh dá poznat své jméno. Bude to úžas a síla.

Prvním ovocem tohoto přiblížení bude poznání vlastního hříchu. Když člověk zakusí Boží blízkost, zdrtí ho sebepoznání. A řekne něco jako: „Jsme hříchem rozloženi víc než jsme si mysleli. Naše situace je mnohem horší, než se nám zdálo.

Druhým bude důvěra, že se to vše obrátí k našemu dobru. Boží moc nedrtí, ale taky pozvedá a uzdravuje. „Ty se nás zastaneš. Ano, nic s námi není. Nejsme k ničemu. Ale Ty s námi uděláš velké věci. Jsi přece náš Otec. Náš Tvůrce. Jsme hlína, ale ve tvých rukou. Jsme v tvých rukou.

Slyšeli jsme v poslední době (pokud jsme to nezapomněli :-) a dnes taky o pronárodech, o zkouškách, konfliktech, zemětřeseních, o strachu a úzkosti, o pádu hvězd, o Synu člověka, o posledním soudu a takových věcech. Potřebujeme tomu správně porozumět. Ve všem tom je třeba zachovat správný postoj: Čekat na Boha. Jednat s ohledem na něj. Čekat, že on přijde a dá se jako odměna těm, co na něj čekají.

Izajáš ve své modlitbě říká, že jenom Hospodin je Bohem, který činí něco pro toho, kdo na něj čeká (hebr. ch-k-h Pi = toužebně čekat). Bůh odpovídá na naše postoje a činy. Má smysl na něj čekat. Nakonec to je to nejdůležitější.

Evangelium tento postoj nazývá bdělostí. Nespat. Nenechat se omámit smrští negativních jevů a událostí. Nenechat se zmást různými zprávami a řečmi. Myslet trvale na něho, že přijde, že zasáhne. Nevíme, kdy. Ale určitě to udělá. Nevíme, jak jsme daleko či blízko. Jedním si však můžeme být jisti: Každým okamžikem se blíží. Nevyhnutelně. Jako když se zapálí oheň, roští začne hořet a voda se uvede do varu. Nevyhnutelně přijde. Nikdo ho „neuhasí“. Přijde. Ale co my? Toužíme po jeho příchodu? Čekáme na něho? - Vezměme Izajášovu modlitbu. Svěřme se jeho myšlenkám a slovům. Naučí nás čekat.

design by exarion.cz | 2009