Zamyšlení

Potopa, křest a luk...

1. postní B

Gn 9, 8-17/ 1 P 3, 18-22/ Mk 1, 9-15

Vstoupili jsme do postu. Během šesti týdnů a pár dní se máme vrátit ke kořenům naší víry: k Božím spásným záměrům a činům a k našemu křtu.

Ve čteních této neděle se potkává několik vzájemně se prolínajících motivů: potopa, křest, smlouva.

V prvním čtení jsme slyšeli o smlouvě, kterou po potopě uzavřel Hospodin s Noem a jeho potomky, ale také se zemí a všemi živými tvory. Je to asi první smlouva, o níž se v Bibli píše. Není to tak úplně smlouva v našem běžném smyslu. Jsou tu sice dvě smluvní strany. Na jedné Bůh a na druhé lidstvo, země a všichni tvorové. Ale zavazuje se tu jen Bůh. Už nikdy vody potopy nezahubí tvorstvo na zemi. Jako znamení této smlouvy dává Bůh na mraky duhu – dosl. „oblouk“, ještě doslovněji „luk“. Aby Bůh nezapomněl při dešti, dal si na mraky duhu. Copak Bůh zapomíná? Ne, ale je to znamení pro nás. Potřebujeme znamení. Duha nám říká: „Bůh pamatuje na své tvorstvo. Nechce nás zničit.“ My lidé tam můžeme najít i jakési ekologické memento. Bůh pamatuje na všechny tvory. Jsme k obrazu Božímu. To taky znamená, že tu nejsme sami, ale spolu s dalšími tvory, kteří jsou také objekty Boží péče a lásky.

Druhé čtení navazuje na příběh o potopě: voda, archa, na níž se zachránilo 8 lidí jako počátek nového lidstva, se vztahují ke křtu. Jako archa zachránila Noeho a rodinu, tak křest zachraňuje nás. Jak? Obnovuje nás zevnitř, znovu nám dává „dobré svědomí“ – na základě Ježíšova vzkříšení. Tím, že nám dává příležitost vyznat Krista a přičlenit se k němu. Tady se do toho možná trošku zamotáváme, ale to nevadí. Držme se stěžejních myšlenek. Zachraňuje nás křest. Ovšem ne jako obřad. To by byla magie. Zachraňuje nás víra v Krista křtem vyjádřená. V nejhlubším smyslu nás zachraňuje Bůh sám, který v nás tuto víru probudil a zachovává. To je velká věc! Dokonce větší než záchrana z potopy. Žijeme ve vzácné době milosti.

Evangelium nám po čase opět připomenulo Ježíšův křest. Zase tam máme vodu, křest a taky holubici jako u Noeho. Když Ježíš vystupoval z vody, viděl otevřená nebesa (dosl. roztržená). Obnovuje se „zaseklá komunikace“ mezi zemí a nebem. Nebe se nám otevírá. Naše životní cesta od té doby vede přes Ježíše – jeho pokornou lásku – do nebe.

Ale příběh pokračuje. Duch, který na Ježíše sestoupil, ho vede – na poušť. Konfrontuje ho se sebou samým v extrémních podmínkách pouště a tam taky s ďáblem. „Ďábel“ znamená ten, kdo všechno pozpřehází a tak nás zmate. Přeinterpretuje doslova všechno. Zní to chytře, až na to, že to vůbec není pravda. Víte dobře, že nestačí jen fakta. Je potřeba je spojit v interpretaci do celkového obrazu. Boj s ďáblem je bojem o správnou interpretaci.

Satan (=Protivník) Ježíše pokoušel. Snažil se ho svést z dobré cesty, ale nepodařilo se mu to. To je dobrá zpráva. Poprvé v historii někoho „nedostal“. Sv. Marek o Ježíšově konfrontaci s ďáblem velmi stručně. To stačí. „Satan ho pokoušel, byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.“ Ježíše „nedostal“. V této konfrontaci satan prohrál. Všichni jsme konfrontovaní se zlem v nás i kolem nás. Patří to k našemu údělu. Ale teď se můžeme – a dokonce máme - i my o toto Ježíšovo vítězství (o Ježíše samotného) opřít.

design by exarion.cz | 2009