Zamyšlení

Uvěřit v nemožné...?

2. postní B

Gn 17, 1-7.15-16/ Ř 4, 13-25/ Mk 8, 31-38

Vypadá to jako hlavní téma dnešních čtení. Uvěřit v nemožné. Devětadevadesátiletý bezdětný stařec otcem hlučícího davu pronárodů. Nebo jít vstříc potupné smrti, odejít ze světa jako prokletý vyvrhel. A někoho takového následovat. Tedy upnout na něho celý svůj život. Lze si představit něco praštěnějšího!? A mohl bych pokračovat: Stárnout, slábnout a směřovat ke smrti s důvěrou, že to má přece smysl a že to neskončí v černé díře. Nebo: vidět svět ve zmatku a hlavně ochromujícím strachu – (z koho?) a z něho plynoucím „zatemnění kolektivní mysli“, a přece spoléhat na to, že to má smysl a neskončí to v chaosu a rozkladu. Je to těžké. A přece jsou takoví lidé. V Bibli, ale taky je potkáváme...

Nejde o to uvěřit v nemožné. Spíše jde o to uvěřit tomu, co říká Bůh. To je podstatný rozdíl. Uvěřit tomu, co říká Bůh. Většinou se to jeví jako nemožné. Taky to bývá náročné. Ale nikdy to nejde proti nám. Rezonuje to s nejopravdovějšími touhami lidského srdce. Vždyť jsme stvořeni k Božímu obrazu. To, co Bůh říká do našeho světa a do našich životů je dobré, nadějné a oživující.

Tak Abram-Abraham věřil Bohu, že bude mít syna. Nevzdal víru, že zaslíbení se naplní. Nenechal se zdeptat svým stářím. Neztratil naději. Nevzdal to. Sv. Pavel jedinečným způsobem píše: (Abraham) „měl naději, kde už naděje nebylo.“ Měl už jen slovo, slib. Nic jiného mu už nezůstalo. Nevzdal to. Tak se stal otcem mnohých – hlučícího davu národů. Stal se otcem asi jinak, než si myslel. Otcem víry všech těch, kdo to nevzdávají a kdo věří v nemožné od Boha. Právě nemožné je doménou tohoto Boha („Pán nad nemožným“, malá sestra Magdaléna Ježíšova). „Je naším otcem před tváří toho, kdo dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není. Ani v konfrontaci s nicotou a smrtí nemusíme ztrácet naději. Nikdo neříká, že to je lehké. Jen to není nemožné. Ten, který je Pánem právě nad nemožnými situacemi a okolnostmi, v nás probouzí a uchovává víru. Jako v Abrahamovi. Proto to Abraham nevzdal. Stal se otcem naší víry. A Bůh ho učinil na hodně stará kolena taky otcem biologickým :-)

S touto vírou jdeme – možná pajdavě a klopýtavě –, ale jdeme s Ježíšem jeho cestu. Jdeme a nenecháme se odradit tím, že pravda dostává na frak. Nejsme - aspoň já ne - žádní hrdinové, ale jdeme... s Ježíšem. A on nás vede a drží. On vede naši víru od počátku a věříme že až do konce...
(Žd 12, 2)

design by exarion.cz | 2009