Zamyšlení

Život se Vzkříšeným...

Boží hod velikonoční

Sk 10, 34-43/ Ko 3, 1-4 / L 24, 13-35

Ježíš není mrtvý. Žije. Čeká na nás. Chce se s námi setkávat. Čeká na nás.

Je to pro nás „nový svět“. Neznámý. Spíš je to „nový rozměr našeho světa“. Ale není důležité, jak to pojmenujeme.

Ježíš není mrtvý. Žije. A přece nás od Něho „COSI“ dělí. Slyšeli jsme v evangeliu: „Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.Byl s nimi. Viděli ho. Mluvili s ním. Ale nepoznávali ho. „COSI“ nás dělí. Vzkříšený je „JINDE“. Říkáme „ve slávě“, „ve věčnosti“, „na druhé straně“, „nad prostorem a časem“. Osobně mám rád poetický výraz Jana Zahradníčka: „na druhé straně světla“. Něco nás dělí. A přece se děje setkání. „Dělící zeď“ může být i místem komunikace. Je tu taky spojení. Děje se setkání. Z jeho iniciativy. Třeba na našich cestách. Možná právě na našich cestách. Jako Kleofáš a jeho druh na cestě do Emaus. Mimochodem: má se za to, že to byl útěk z Jeruzaléma. Už toho na ně bylo dost. Bolest byla příliš velká. Rezignovali. Ale On se k nim připojil. Abychom i my věděli: Tam, kde to nečekáme, tam, kde už je bolest příliš velká... On přichází a překonává to „COSI“. Nebo ho využívá ke komunikaci.

Nic zvláštního přitom nevidíme. Ale něco se v nás děje. Třeba řekneme: „Hořelo v nás srdce.“ A my najednou víme: To je On. Poznáváme ho v různých situacích. Nejzřetelněji, když společně čteme Bibli a slavíme večeři Páně. On přichází. Dotýká se nás láskyplně. Víme, že to je On. Přichází a odchází. Jsou to momenty, které nelze zastavit a podržet. To je pro nás těžké. Víra nám dává poznat, že přes jeho odcházení nebo mizení stále zůstáváme v jeho srdci. Jeho vztah k nám a ke všem lidem překračuje všechny hranice prostoru a času.

Kristus žije. Nikdy už neumře. Je s námi. Chová nás ve svém srdci a nic ho od nás neoddělí.

Ještě bych rád něco ke čtení z Listu Kolosským.

Slyšeli jsme tam: „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem...“ Na Ježíšově vzkříšení máme podíl. Jsme Duchem spojeni se Vzkříšeným a tak je to i naše vzkříšení. Patří i nám. Už jsme do něho vstoupili. Až umřeme, tak se to ukáže – nám a na konci věků všemu stvoření. Budeme zcela podobni Vzkříšenému.

Pak jsme slyšeli: „... hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží..“ To je „to“, kde je Kristus teď. Můžeme to nazvat „světem Ducha, svobody, lásky a vztahů“. Není to „svět věcí a věcných poměrů“. Je to „svět milosti“, „svět, kde bude Bůh všechno ve všem“. Tam máme směřovat a to vyhledávat. To je náš domov. Směřovat k tomuto světu neznamená stát se tu „mimoněm“ a utéct ze světa. Spíše půjde o to nezapomínat, že to, co vidíme a můžeme spočítat, není všechno. Je tu tajemství. Dobré, krásné, které nám dává sílu a smysl, ale taky nás zavazuje.

Jako Kristus myslí pořád na nás, máme i my myslet na něho pořád. S myšlenkou na něj máme všechno dělat. Má to být naše tajemství. Není vidět. Nejde vysvětlit. Jen bude poznat, že žijeme z něčeho víc. Ponese to ovoce v našich životech. Vzkříšený Pán je už nyní duchovním zdrojem našeho života. A až se na konci všeho Ježíš ukáže, bude vidět, že se mu podobáme i my. Ale je to už teď.

Kristus vstal z mrtvých! To je začátek našeho vzkříšení. Požehnané Velikonoce!

design by exarion.cz | 2009