Zamyšlení

Vyšší, větší, krásnější a slavnější...

7. velikonoční B
Nanebevstoupení Páně B

Sk 1, 1-11/ Ef 1, 15-21/ Mk 16, 15-20

Shrňme si základní fakta naší víry. To je vlastně to evangelium, které máme říkat a dosvědčovat všem.

Ježíš umřel proto, aby všichni lidé našli znovu Boha.

Třetí den vstal z mrtvých do nové formy života.

Čtyřicátý den vešel do nebe.

Díky němu směřujeme do nebe i my. Už tam vlastně „jednou nohou“ spíš „hlavou“ jsme. Ježíš je v nebi jako jeden z nás – jako naše hlava.

Nebe. Co je to vlastně nebe? Co to znamená pro nás? Spíš můžeme říct, co to není. Není to fyzikální prostor. Není to na „obláčcích“. Poznamenal jsem si před pár lety definici nebe předního českého systematického teologa. Tady ji máte: „Nebe v teologickém slova smyslu totiž určitě není součástí našeho kosmu, nýbrž tajemným transcendentním prostorem, který s tím naším fyzikálním hraničí v každém jeho bodě. Proto také ke vstupu našeho srdce do Božího království, které je do jisté míry nebem na zemi, může dojít kdekoli a kdykoli,“ (Ctirad V. Pospíšil). To „prostor“ v této definici by mělo být v uvozovkách. Je to obraz. Nebe je „něco víc“. Taky bychom třeba mohli říct, že nebe je „dokonalý vztah“ (společenství). Nebe znamená „být s Bohem a se všemi tvory“. „Být“ vyjadřuje intenzitu – hluboký vztah. Tradiční teologie to nazývá „patření“ nebo „blažené patření“ (visio beatifica). Bible to nazývá: „vidět Boha tváří v tvář“. Nebe je dokonalé naplnění, dokonalá svoboda a žádné hranice.

Nebe je pořád vyšší a větší než všechny naše představy a sny. Naše dnešní slova na to nestačí. Někdy hudba (Palestrinova mše Viri Galilei) nebo jiné umění. Někdy vrcholné momenty života. Ale nic z toho nevystihne nebe úplně. Jsou to jen náznaky, odkazy, letmé dotyky nebe. To nejlepší, největší, nejkrásnější, nejzářivější... se otevírá nad námi a pro nás. Protože jsme s Ježíšem spojeni – vírou, Duchem, křtem. Dnes máme zvláštní příležitost si to připomenout při křtu Moničky Slaninové. Ve víře ji křtem připojíme ke Kristu a k jeho cestě do nebe. A současně budeme mít možnost znovu si uvědomit, že i my jsme takto spojeni s Kristem a „posazeni do letadla do nebe.

Kristus jako jeden (první) z nás vstoupil do nebe a byl posazen na pravici Boží – vysoko nade vše jako Vládce – dobrý Pán. On má ve svých rukou tu nejvyšší moc. On uskuteční dobré Boží plány s lidstvem a se světem. Jako lidé vidíme zmatky a krize, v nichž se zmítá svět. Ale Kristus v nebi po pravici Boží nám v tom všem dává naději, že to nakonec skončí dobře. To je možná dnes náš hlavní úkol: dosvědčovat naději. Navzdory všemu je tu naděje. Kristus. On je to nejlepší - opravdu dobré - pro každého člověka, lidstvo a celý svět. Je tu naděje. Jmenuje se Ježíš Kristus.

Jsme povoláni k naději – v nebi, k naplnění všeho, co do nás Stvořitel vložil. K něčemu většímu a krásnějšímu než jsme s to si představit. Protože jsme svěřili své životy Kristu. Když to jednomu dojde - a občas se to stane :-), to pak je radost. Taková, jakou měli apoštolové na Olivové hoře. Loučili se, ale věděli, že něco mnohem, mnohem většího a lepšího a slavnějšího začíná. Nové společenství s Bohem, jehož hloubka a intenzita nám prostě „vezme dech“. Ano. Tak to je. Amen!

design by exarion.cz | 2009