Zamyšlení

SPOLEČNÍK v naší slabosti

Letnice - bohoslužba v přírodě

Sk 2, 1-11/ Ř 8, 22-27/ J 15, 26-27. 16, 4b-16

Ježíš nám dává svého Ducha. Letnice neskončily, ale pokračují dál. I pro nás dnes. Ježíš nám dává svého Ducha. Co to pro nás znamená? Jak se to v nás projevuje?

Určitě máme své představy. Odložme je. Zkusme to.

Duch je „na Boží straně“ a současně i „na té naší“. To je smysl titulu „Přímluvce“, který známe z Janova evangelia. Duch nás nepřichází moralizovat, poučovat... Pomáhá nám postavit se taky „na stranu Boží“. Pomáhá nám. Nedělá „naši práci“ za nás. Pomáhá nám, abychom ji udělali my. A neodflákli to.

Ducha zakoušíme tedy nejen ve chvílích radostných, jásavých, ale - a právě - i v těžkých. O tom byla dnešní epištola. Když je tma, smutno a člověk neví kam a jak dál. (Určitě takové chvíle znáte.) Právě v nich – tiše a nenápadně – je Duch s námi. Když cítíme bolestný rozpor mezi tím, „co je“ a co „by mělo být“. Když se pořád Boží věci nenaplňují a my se tady pořád plácáme... Když pořád nejsme u cíle – a dokonce ani nic z toho nezakoušíme. To je zvláštní bolest. Židovská tradice to nazývá „porodní bolesti Mesiáše“ (Chavelej Mašíach). Mohli bychom to nazvat „cestovními bolestmi“. Cesta do nebe je namáhavá a strmá. Není divu, že to někdy dost bolí. I toto Duch nese s námi. Tiše a nenápadně – a přece mocně.

Když nevíme ani jak a za co se modlit. Když modlitba prostě nejde a nejde... (A jsou takové chvíle. Určitě je znáte.) Ani tehdy nás Duch neopouští. Všechno to nese s námi. Modlí se sám v nás a za nás a tak pomáhá naší modlitbě. Otvírá volnou cestu naší komunikaci s Bohem.

To je Duch, kterého poslal Vzkříšený tehdy v Jeruzalémě, a dává ho pořád. Tichý a nenápadný Společník, Pomocník. Je znamením, že Bůh nás má rád, že Ježíš je s námi, že nás neopustil a neopouští nás. Jdeme po jeho cestě a ta vůbec není lehká. On to dobře ví a pomáhá nám věřit, doufat, milovat, modlit se.

Když na vás taková těžká chvíle přijde, zkuste si na něho vzpomenout. Těžkosti možná odejdou, ale třeba taky ne. Ať to bude jakkoli, on neodejde. Všechno nese a ponese s námi. Tak jak to umí jen on – tiše, nenápadně a přece mocně. I v tom budeme moct říct: „Tak tady jsi! Tak to je ono, Pane, Duchu svatý!“ Člověk klesá ve své slabosti, a přece nepadne. Den za dnem půjde (Sám se tomu bude divit.), až nakonec dojde do nebe. Zkušenost Ducha může být hodně obyčejná - tichá a nenápadná. Nikdy nejsme sami. To je největší dar a zázrak.

design by exarion.cz | 2009