Zamyšlení

Prach na botách... a síla se slabostí

14. během roku B

Ez 2, 1-5/ 2 K 12, 2-10/ Mk 6, 1-13

Ezechiel poté, co zažil otřesný zážitek zjevení Hospodinovy slávy, je poslán jako prorok Izraeli. Co je horší? Vidět Slávu nebo jít prorokovat Božímu lidu? Jsou to lidé tvrdého srdce, ve vzpouře proti Bohu. Nebudou slyšet. Ne, že by nemohli, ale nechtějí. Má to cenu? Mluvit k lidem, co nechtějí slyšet? - Bible naznačuje, že má.

V evangeliu Ježíš mluví ke svým Nazareťanům. Oni sice slyší. Snad i chtějí. Ale nějak nemohou přijmout, že právě tento Ježíš, který mezi nimi vyrůstal, by mohl být tím, ke kterému míří Mojžíš a všichni proroci. Nemohou? Nechtějí? Jsou taky ve vzpouře jako posluchači Ezechielovi?

Každopádně tady máme průnik mezi čtením z Ezechiela a evangeliem: Slovo, které zní, ale lidé ho nepřijímají. Nic s nimi to Slovo nedělá. Ježíše zkušenost v Nazaretě neodradila. Podivil se tomu, že nedokázali uvěřit. Ale hned posílá posly po okolí. Slovo má obíhat mezi lidmi. - To je Ježíš a Bible. A pak jsme tu my a náš svět. Slovo tu taky zní, ale lidi to nezajímá. Nejen ty ve světě, ale mnohdy ani ty v církvi. Tolikrát jsme to slyšeli. Zpočátku nás to oslovilo. Ale teď? - Má to smysl mluvit tam, kde o to není zájem? Bible naznačuje, že má. Bůh neztrácí naději, že Slovo vždycky najde člověka, který chce a slyší ... Jsou vzpurní, ale poznají, že byl uprostřed nich prorok. Možná to nepoznají hned. Možná až za dlouhou dobu. Možná až další generace. Poznají, že toto k nim mluvil Bůh. Slovo má běžet. Lidé mají poznat Boží poselství. To jsme si připomněli přece na Cyrila a Metoděje v uplynulém týdnu.

„Bůh je blíž, než byste řekli. Bůh není proti vám. Je na vaší straně. Ví, že máte rádi život, a tak chce vašemu životu dát sílu, hloubku, výšku a krásu.“

Když vás nebudou chtít přijmout, setřeste prach se svých nohou... Četl jsem v jednom výkladu, že i toto gesto lze vyložit dvěma způsoby. Jednak jako gesto soudu.Odsoudili jste se... Jste ztraceni... Proto nechceme s vámi mít nic společného – ani ten váš prach.“ Ale prý to lze chápat úplně opačně. „Nemáme spolu nic společného. Nebyli jsme tu. Kéž vám naše zvěstování, které jste nepřijali, není k odsouzení! Kéž máte příště další šanci!“ Vzpomeňte na apoštoly, co chtěli svolat z nebe oheň na vesnici, co je nepřijala, a na to, co jim odpověděl Ježíš (L 9, 51-56).

Nejsme tu proto, abychom soudili svět, ale abychom ve světě žili a nesli dobrou Boží zprávu. Aby ta zpráva obíhala mezi lidmi. Aby mezi všemi těmi informacemi, myšlenkami, zprávami, drby a čím vším ještě „běželo“ evangelium. Jak to udělat? Aby to bylo pravdivé a lidé tomu rozuměli?

A ještě něco k druhému čtení z 2 K. Sv. Pavel píše o člověku s mimořádnými duchovními zážitky. Vykladači, pokud vím, si myslí, že Pavel takto skromně mluví sám o sobě. Nechlubí se tím. Ani si nenárokuje pozornost a respekt korintských křesťanů. A tam by tímto zřejmě zabodoval. Zázrak a mimořádnosti na ně vždycky dělaly dojem. Když už by se měl něčím chlubit, pak by to bylo... co? Těžkosti a nemoci. Ne z morbidní záliby. Ne z nějaké ufňukanosti. Děkuje za situace, kdy si bytostně a bolestně uvědomuje, že potřebuje pomoc a slitování, že je naprosto na Bohu závislý. „Stačí ti má milost. Vždyť ve slabosti se ukáže má síla.“ - Můžeme se tu učit. Podívat se z jiné perspektivy na to, co je v nás slabé, nedokonalé, nedostatečné; co bychom nejraději vymazali. Jaké to je, když svět nevidí naši sílu, ale v naší slabosti sílu Boží? A nezapomeňme, co je silou Boží.

design by exarion.cz | 2009