Zamyšlení

Naše opravdové já a proměna Láskou...

17. během roku B

2 Kr 4, 42-44/ Ef 3, 14-21/ J 6, 1-15

Když to dá Bůh, může se z pár chlebů nasytit zástup a ještě zbyde! - A Bůh to dává. To dnes slyšíme jak v prvním čtením (2 Kr) tak i v evangeliu.

Patří to k sobě jako jeden velký příběh spojující generace. Exodus z Egypta – mana na poušti – Elíšovo sycení v Gilgálu – Ježíšovo sycení v Galileji – veškerá stolování s Ježíšem vůbec – před ukřižováním i po vzkříšení. My do toho taky patříme. Je to „taky o nás“. Bůh se dobře stará o svůj lid.

Sv. Jan sycení zástupů v Galileji řadí mezi Ježíšova znamení (ř. sémeion). Znamení nese nějaké poselství. Něco říká. Co říká toto sycení? To máme hledat. Dá to trochu „práce“ a modliteb, ale najdeme to. Kdo je tento Ježíš? Co znamená pro nás? Víc než tušíme, myslíme si a představujeme si. Tímto směrem máme napnout své hledání. Poznáme to, co uvolní a nakonec třeba úplně „rozpustí“ naše starosti a strachy. Jsme milovaní víc než jsme s to pochopit.

O tom jsme dnes taky slyšeli z Listu Efezským (druhé čtení). Tady bych se dnes zastavil. Je to těžší, ale nesmírně krásné a povzbudivé čtení.

Sv. Pavel uchvácen Božím plánem s lidstvem a celý tvorstvem vzdává Bohu chválu modlí se, aby... „se ve vás upevnil vnitřní člověk...“ Naše opravdové já od Boha... ten-ta, kým v Bohu máme být. Naše pravá podoba – v duchovním smyslu. Jsme v procesu. V Kristu se postupně stáváme tím, kým máme být. Děje se to mocí Ducha.

„Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích...“ To je jinými slovy totéž. Kristus přebývající v nás. Teď ho nevidíme ani neslyšíme, ale je tak blízko, jak jen to je možné. Přebývá v nás a zevnitř nám vtiskuje svou podobu. To neznamená, že by z nás dělal svou kopii -klon. Ne, spíš do naší osobitosti vtiskuje sebe sama, abychom se stali takovou osobitou verzí Krista. Jedinečným spojením našeho já a Krista. To je vnitřní, svobodné dějství. Můžeme ho přijímat a odevzdávat se mu. Ale taky se mu naopak bránit. Apoštol se modlí za to, abychom se působení Ducha a Krista v nás v důvěře odevzdali.

K čemu to všechno vede? Se všemi svatými pochopíme (taky uchopíme, postihneme; ř. katalambanein) všechny rozměry Kristovy lásky. A tato láska nás naplní a promění. Tak pochopíme, co přesahuje každé poznání. Jsme milovaní víc než tušíme. Poznání této lásky to je začátek nebe a ráje – už dnes a tady. Nejdřív vevnitř a jednou i navenek.

Poznat to můžeme jen spolu s druhými. Potřebujeme se. To je jeden z důvodů, proč je církev a proč se na ní máme podílet. Jen když jsme spolu, otevře se nám toto tajemství všech tajemství.

Bůh může učinit neskonale víc než prosíme nebo si dovedeme představit . Existuje plnost Boží. To už se úplně vymyká naší mysli. „Nevyčerpatelná studnice lásky“ nebo „nekonečné moře nekonečné lásky“. („Věčná Trojice, ty jsi hluboké moře... propastná hlubokost... Ó propasti, věčná Trojice, ó Božství, hluboké moře!“, sv. Kateřina Sienská ). To je Bůh. K němu směřujeme. On nás prostřednictvím Ježíše přitahuje k sobě. Provázky svého milování (srov. Oz 11, 4)...

design by exarion.cz | 2009