Zamyšlení

Nejdůležitější skutek...

18. během roku B

Ex 16, 2-4. 9-15/ Ef 4, 1-7.11-16/ J 6, 26-35

Pokračujeme o chlebu a o Životu. Čtení dnes vedle sebe kladou manu, kterou Bůh sytil Izrael na poušti cestou z Egypta, a chléb, kterým Ježíš nasytil víc jak pětitisícovým zástup. Nejde pochopitelně o chleba, ale o „to za ním“. Čeho - koho je znamením?

Ti, co se nasytili Ježíšovým chlebem, zůstávají u Ježíše. To je hezké, že? Ale proč zůstávají?

Neusilujte (dosl. nepracujte) o pokrm, který hyne, ale o pokrm zůstávající do života věčného.“

První na co bych upozornil: Existuje život věčný. I pro nás. Tento život je hezký, ale Bůh pro nás má víc. My dnes klademe obrovský důraz na tento život. Proč ne? Ale to není náš cíl. Nebudeme tu pořád. Ale existuje pro nás „jedno pořád“. Snažíme si to tady udělat co nejlepší. Hleďme si to udělat co nejlepší taky pro „to, co bude potom“ . Mysleme na věčnost u Boha... Jak a čím? Tím, že budeme vyhledávat Syna člověka. A budeme setrvávat v jeho společnosti. Syn člověka. Nám se to musí vysvětlovat. Ale v době Ježíšově v Izraeli lidé více méně věděli, o koho jde. chválně co si o tom myslíte vy?

Zpět k rozhovoru Ježíše a zástupů. Jejich reakce vypadá tak, jako by vůbec nepochopili (nebo nechtěli?), co to ten Ježíš říkal. „Jak máme jednat, aby se to Bohu líbilo? Co po nás chce Bůh?“ Jistě potřebná otázka. Ale sem vůbec nezapadá. Prý čekali nějaká přikázání. Něco jako když se jeden zákoník Ježíše ptal, které přikázání z 613 přikázání Tóry je nejdůležitější. Ježíš zástupům odpoví: „Abyste věřili v toho, koho Bůh poslal...“ Všechno. Prostě důvěřovat Ježíšovi. Ježíš nám dá život. Ježíš nás vším provede. Všechno můžeme svěřit do Ježíšových rukou. On je naše spravedlnost. Naše síla. Naše víra. Nerozumíme té cestě, ale prostě se budeme držet Ježíše.

To se třeba dobře udělá. Ale vytrvat v tom je kumšt. Jak jde čas, objeví se myšlenky: „A opravdu to stačí? Co když Bůh chce přece jen víc? Ano, ono to opravdu stačí. Prostě vložit svůj život (uvědomit si, co všechno to je) do Ježíšových rukou. Vlastně bych měl asi spíš než vložit říct vkládat. V jistém smyslu to potřebujeme dělat každý den. Vkládat svůj život do Ježíšových rukou. Žít klidně každý den s vědomím, že jsme v jeho rukou. A že to jsou ruce nám blízké a přece Boží.

Dodatek k Efezským:

To je jako „z jiného soudku“. Epištola se nevybírá se zřetelem na evangelium. Ale přece tu souvislost cítíme. Máme žít podle spásy, kterou jsme obdrželi. Jestliže jsme uvěřili v Krista, přijali jsme spásu. Není to něco, co možná – snad někdy – dosáhneme. Ne. Obdrželi jsme ji. Vstoupila do nás. Teď ji máme žít.

Hodně to souvisí s láskou a s jednotou. Žít v lásce znamená přijímat se navzájem. Protože víme, že Bůh přijal nás. A pak žít v jednotě. Jednota není uniforma nebo šablona. Jsme různí a nevadí to. Jen máme směřovat k jednomu cíli. Bůh nás přijal a teď jdeme do Boha. K jednomu cíli.

Každý jsme na cestě nějak obdarovaný – pro ty druhé. Abychom vyrostli a dozráli lidsky i duchovně jako jedinci i jako celek . Abychom srostli v jeden organismus... do „kolektivního Krista.“ Jakou silou se to může stát? Pravdivostí v lásce. Když říkáme nebo - a děláme pravdu v lásce. Jistě to může být upřímnost, autentičnost. Ale mnohem víc. Žít ve stále větší jednotě s Kristem, který je sám Pravdou. Jak si to představit? Že v jednotlivých křesťanech a v církvi jako celku bude vidět Kristus. Bude vidět, že jsou – jsme Jiní; že sem tak nějak nezapadají. Ocituji novozákoníka prof. Pokorného. On to umí přece jen mnohem líp: „Stačí, když křesťané svému okolí signalizují celým stylem svého života, že žijí s nadějí. Stačí, když církev světu sdělí, že poslední budoucnost má to, co reprezentuje Kristus, a když alespoň v náznaku reprezentuje alternativní strukturu – stvoření osvobozené od svého odcizení.“ (List Efezským Český ekumenický komentář k Novému zákonu 10 Praha 2005 s. 59). Tak to je ono. Být znamením naděje osvobození, vykoupeného života. Podobat se Kristu. Kéž se tak děje!

design by exarion.cz | 2009