Zamyšlení

Boží provázky

19. během roku B

1 Kr 19, 4-8/ Ef 4, 25-5, 2/ J 6, 41-51

Pokračujeme o Chlebu a o Životě. Už potřetí.

Ježíš je chléb, který sestoupil z nebe. K tomu máme jako předobraz: podpopelný chléb, který nasytil proroka Elijáše v jeho možná nejkritičtější chvíli.

Podpopelný chléb. Vždycky jsem to četl, ale blíž jsem se o něj nezajímal. Vy to asi víte, ale já se „musel“ podívat. Jak název napovídá, peče se pod popelem. „V nejstarších dobách se užívalo k pečení horkých kamenů, rozpálených dřívím. Když byly kameny dostatečně žhavé, byl na ně položen chléb a zahrabán do popela. Po nějaké chvíli byl popel znovu rozhrnut, chléb obrácen a znovu zahrabán.“ Tolik Novotného Biblický slovník. Asi ten nejobyčejnější chléb. Jak pak asi chutnal – s popelem? - V našem příběhu to není obyčejný chléb. Účinky má mimořádné. Vždyť dal zesláblému Elijášovi sílu jít 40 dní a 40 nocí až na Choréb. To je ta hora, na níž převzal Moše od Hospodina přikázání a Tóru vůbec. Ale to asi víte. Zvláštní je taky těch 40 dní. Z Beeršeby na Sinaj to zas tak daleko není. Člověk by prý musel jít velkými oklikami nebo dělat velké přestávky, aby mu to trvalo 40 dní. Víte, že čtyřicítka je v Bibli zvláštní číslo. Souvisí, nemýlím-li se, s přípravou a očišťováním. Tady jde o víc než o fyzické přemístění se v prostoru. Je to cesta k setkání s Bohem. To je hodně těžká cesta. Elijáše na ni posílil jeden podpopelný chlebíček. Když Bůh dá, stačí to.

Křesťanská tradice vidí v Elijášově podpopelném chlebu předobraz eucharistie (večeře Páně). Proto to čteme dnes spolu s dalším úryvkem 6. kapitoly Jana. Eucharistie to je pokrm, v jehož síle můžeme dojít až do Božího Království. To taky není fyzické přemístění v prostoru. Je to mnohem těžší putování.

V evangeliu zaznělo pokračování dialogu Ježíše s židy, co uvěřili na základě zázraku sycení zástupů. „Ježíš, že sestoupil z nebe?! To je nesmysl! Vždyť známe jeho rodinu! Kdyby byl z nebe, zjevil by se mezi námi – bez kořenů...“ Prostě jako by „spadl z oblaků“. Tak nějak uvažovali. Ale copak to tak musí být? Velmi často spojujeme věci, co vůbec spojeny být nemusí, a pak nám to brání pochopit. Proč by nemohl mít rodinu? Proč by tu nemohl vyrůstat jako jeden z nás a zároveň byl poslán z nebe?

„Nereptejte mezi sebou!“, řekl jim. Klid. „Nikdo nemůže přijít ke mně, nepřitáhne-li ho Otec...“ Nikdo nemůže přijít sám od sebe. Přijít k Ježíšovi znamená stát se učedníkem, následovníkem, přidat se k Ježíšovi. To nestačí. První překážky – a učedník se s nimi setká – by ho zastavily.

Jak vypadá ono přitahování Otcem? Předně si nemysleme, že to je „buď anebo“. Buď my nebo Otec. V našem rozhodování se pro Ježíše hrají roli naše myšlenky, zkušenosti, potřeby, i to, jak se nám Ježíš jeví. Určitě. A do toho skrytě vstupuje Otec. Pozná se to až později. Že vydržíme, že porozumíme paradoxům Božího syna. Ježíšova slova se zdají někdy těžká a divná. A člověk neví, co si o nich má myslet a jak je vřadit do našeho světa... Ale jsou lidé, kteří to „ustojí“. Protože jim to dal Otec. To je víra. Víte, že věřit znamená důvěřovat Ježíšovi, pevně, neochvějně se ho držet, děj se, co děj. To je víra. To, co zůstane, navzdory pochybnostem a zmatku. To, co nás drží – a udrží při Ježíšovi až do konce. O takové víře člověk ani neví. Má pocit, že mu nic nezůstalo... že se nemá čeho chytit... a přece tam někde tak hluboko, že o tom ani nevíme, ještě něco je. Zdá se maličké... To je víra. To je největší síla. To je to „vítězství, které přemáhá svět,“ (sr. 1 J 5, 4) . Kdo by to řekl!? A nakonec to v nás probudí Život z nebe, od Boha. Vlastně ani ne ta víra sama o sobě, ale protože nás spojuje s Ježíšem. Z něj vychází ten Život. Proto je Chlebem života.

design by exarion.cz | 2009