Zamyšlení

Úvaha ke 100. výročí vzniku Československé republiky

Krátká úvaha o hrdosti, koblihách a hobitech v den stého výročí vzniku naší republiky

Položil jsem si otázku při oslavě jubilea stého výročí vzniku naší republiky. Čím je pro mě skutečnost, že patřím do společenství lidí, kteří si říkají Češi, Moravané a Slezané a obývají náš státní útvar ve své novodobé podobě právě sto let? Co to však znamená pro mě samého, jako pro občana této země? A můžu se i já vnitřně připojit k onomu: "jsi Čech, tak si toho važ?" Mohl bych zde začít jmenovat ikonické postavy naší země, od podle ankety největšího Čecha a otce národa císaře Karla VI., nebo začít odkazem národního obrození, nebo se zaměřit na Masaryka a pak pomocí nějakého oslího můstku začít mluvit o tom, abychom tyto velikány napodobovali v jejich jednání a smýšlení, protože jen tak svatý Václav nedá zahynouti nám, ni budoucím. Nepopírám, že jsem velmi rád za to, že patřím ke generaci, která svým nasazením pomohla v roce 89 změnit tok času a postavila tím hráz rudé řece, která v této zemi zapáchala čtyřicet let a otravovala lidem život. Nepopírám, že už asi navždycky bude mým prvním prezidentem Václav Havel, kterému budu do smrti říkat "pan prezident", i přes jeho nedokonalosti a selhání. Avšak stačí to k tomu, abych vyzařoval onu hrdost, která se objevuje v poslední době jen ve čtvrtfinálových zápasech na MS v hokeji a stejně tak jak rychle přišla i opadá? Zřejmě ne. Na co mám být tedy vlastně hrdý? Zde se asi budu muset dostat trochu pod povrch. Našemu národu je někdy vytýkáno zevnitř i z venčí, že jsme národ Švejků. Všechno zlehčujeme, ze všeho si děláme srandu, nic nám není svaté. Stavíme si bábovičky jen na vlastním písečku a Evropa nás prý nezajímá. Bohužel vychytralost nás někdy více charakterizuje než moudrost o jaké jsme četli v prvním čtení. Spíše kritizujeme než navrhujeme řešení, spíše nadáváme, než abychom se pokoušeli o smír. Máme prý také rádi jistoty, stálý plat, klid. Trošku mi připomínáme nárůdek hobitů ze Středozemě od spisovatele Tolkiena. Hobiti měli také rádi svůj klid a jistoty. Plná špajz, dobré pití a žádné velké změny. To bylo jejich krédo. Ano, bude líp! Takto si lebedili ve svých hobitích norách a věděli, že zítra vyjde slunce znovu. Neměli rádi nikoho, kdo rušil zavedené pořádky. Podobnost čistě náhodná? Možná. My ale také jako hobiti nemáme moc rádi změny. A když ano, tak jen v podobě většího kotle guláše a více koblih. Pak jsme schopni přivřít obě oči i před tím, že někdo krade ve velkém a jeho minulost je více než podivná. V případu „Krále koblih“ bych možná řekl jen toto. Společný nepřítel spojuje, ale dejme si pozor, abychom nezabředli jen v kritice a disidentském komplexu. Ono Jeremiášovské: "teď buduj svůj dům", platí i pro nás. Aktivně přistupuj k životu a změň sebe v přítomnosti, aby mohla být změněna budoucnost. Červené trenýrky na prezidentské standartě jsou důkazem toho, že si někteří lidé uvědomují vážnost situace. Nad hradem kdysi svítilo červené srdce. Před časem tam zavlály trenky. Jaký prezident, takový národ. Ale zpátky k hrdosti a hobitům. Ti totiž v příběhu Středozemě nakonec všechny překvapili. A to takovým způsobem, že se jim klaněli všichni králové. A čímže překvapili? Svojí odvahou, nadhledem, zdravým úsudkem, schopností improvizovat a nakonec i tou moudrostí. To vše s dávkou humoru a radosti. Ne, opravdu nejsme jako velké okolní národy. Nejsme Poláci, ani Němci, ani Rusové či Francouzi. Máme v sobě nejen, promiňte mi ten výraz, „blbej“ úsměv a furianství Švejka, který mimochodem nebyl vůbec „blbej“, ale máme také v sobě gen vytrvalosti a odvahy Jana Husa. Máme v sobě také křivdy z minulosti, kdy nás právě tyto velké národy utlačovaly, nebo zradily. Jsme obezřetní. To vše patří do paměti národa. Je to v nás. Hluboce uloženo v podvědomí. Proto přemýšlíme, zkoumáme a pak se teprve rozhodujeme. A možná právě proto se někdy zdáme kritičtí, váhavý a nevěřící. Ateisti. Jakoby se do šroubovice naší DNA vepsalo přísloví jednoho starého rabína: "Všechno je trochu jinak, zrcadlo si zamaž sazemi." Jakoby kalich utrakvistů byl stále tím, co okolní národy někdy trochu dráždí. "Neposlušní Češi, co se všemu smějí". Tak se o nás kdysi vyjádřil říšský protektor Heydrich. Udělat si legraci ze sebe sama je však hodně zdravé a v mnohém to člověka osvobodí od problémů. Avšak už mnohokrát jsme i my všechny překvapili a myslím, že není všem dnům konec. Ať už to bylo na poli vojenském nebo vědeckém, v umění či sportu, nebo prostě jen poctivou prací našich lidí. Malý národ se projevil ve svých individualitách i ve společenství stejně smýšlejících a jednajících. Jaké je tedy rozuzlení této poněkud rozvolněné úvahy?

Věřím, že Češi jako národ v srdci Evropy budou nadále slyšet i vidět a jsem hrdý, že se k nim můžu počítat. Snad budeme i my onou solí země a světlem světa. Třeba v tom humoru. Alespoň špetku by to chtělo, alespoň paprsek vržený do temnoty. Nebrát sebe sama prostě tak vážně. Možná tomuto by se mohli od nás okolní národy učit. A co my křesťané? Pro nás Ježíšovo přání být světlem světa samozřejmě platí obvzlášť. V tomto smyslu proto nebuďme jen těmi kteří kritizují, moralizují a poukazují pouze na problémy. Buďme naopak pozitivní, radostní, plní světla a ohně, abychom zapalovali. Vždyť naše cesty končí u živého Boha. To je radostná jistota, která je naší nadějí. Co přát tedy naší republice v den jejich kulatých narozenin ? Přeci, mnogaja ljeta. A ještě naposledy k těm hobitům. Ti měli jednu úžasnou vlastnost, která je zdobila: Milovali svůj Kraj, milovali svoji rodnou zemi.



Jan Jonáš Zaplatil
design by exarion.cz | 2009