Zamyšlení

Jak se raduje Bůh?

3. adventní C

Sof 3, 14-20/ Fp 4, 4-7/ L 3, 7-18

Nejednou mi bohoslužebná čtení připadla jako velikánský, bohatě prostřený stůl plný nejrůznějších pokrmů. Já můžu v kázání upozornit maximálně tak na dva tři. Nespokojte se s tím. Čtěte si ta čtení taky doma. Možná tam najdete pro sebe něco lepšího než já. Vraťte se k nim dnes a taky během týdne. Hledejte. Určitě najdete.

Tentokrát bych upozornil na dvě ohniska: „blízkost Pána“ a „radost“. „Pán je blízko! Radujte se!“ To není příkaz. To je evangelium.Můžete se radovat. Můžeme se radovat.Toto se v nás má rozvinout. Otevřít. Rozeznít v srdci.

V prvním čtení bylo toto evangelium adresováno dceři jeruzalémské – tedy Boží lidu (i nám). „Máš za sebou zlé věci. A mnohé ještě přijdou. Ale nejsi opuštěná. Tvůj Bůh je ,ve tvém středu´ – nebo taky, uvnitř tebe´ (hebr. b´qirbech). Je tu. A raduje se. Plesá radostí. Z tebe, dcero jeruzalémská. Stala ses důvodem jeho radosti.“ Boží blízkost znamená radost. Bůh nám chce být blízko a chce abychom i my byli blízko. Raduje se z nás. Ne proto, že jsme báječní. Zná naše chyby. Přesto se raduje z naší blízkosti. Protože nás má rád. Protože mu na nás záleží. Jsme jeho potěšením.

Totéž píše o nějakých 6 století později sv. Pavel do Filip. „Pán je blízko (ř. ho kyrios engys). Radujte se!“ - A my jeho „Pán je blízko“ máme brát za své. Na tuto blízkost se zaměřme. Ne, na to, jací jsme, nebo na to, čeho se nám nedostává. Zaměřme se prostě na to, že „Pán je blízko“. Můžeme to rozjímat. Co to je a co to znamená. To je mnohem víc, než to, že brzo budou svátky. Přijdou a zas odejdou. Ale toto „přiblížení se Pána“ je něco zásadnějšího – zásadní proměna našeho života. Z tohoto „Božího přiblížení se“ můžeme čerpat sílu a útěchu. Učme se to.

A co ten Jan Křtitel? Je to síla! „Plemeno zmijí... sekera je už na kořenech... a bude se sekat... a pálit...“ A přece to sv. Lukáš uzavírá slovy: „A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst.“ Doslova: „Napomínaje evangelizoval lid.“ Ale slovo překládané v prvé řadě jako „napomínat“ (ř.parakaló) má významové pole mnohem širší. Taky znamená: „zvát, žádat, prosit“ a dokonce „povzbuzovat, těšit“. Jan mohl taky zvát, prosit, povzbuzovat a těšit. Co může na Janově kázání o zmijím plemenu být tak útěšného? To, co je jen jakoby naznačeno: „Za mnou přichází někdo silnější... On bude křtít Duchem svatým a ohněm...“ Nevylepší nás jen trošku, ale úplně promění. Zapálí v nás oheň Boží lásky. To je evangelium:Bůh je blízko. Boží vláda se přiblížila. V člověku Ježíši. A zůstává pořád blízko. Pustíme-li ho dál, naplní nás Duchem Boží lásky, pravý životem...Stvoří nás znovu... Zapálí nás... A to bude stát za to. Poznáme Boží radost. Naplní se totiž to, co si Bůh přál od samého začátku. Pokání a křest Janův je přípravou k těmto velkým „věcem“. Toto můžeme zaslechnout v Janově kázání, když se nenecháme odradit „zmijím plemenem“ a opravdu pořádně se do něho zaposloucháme. Když tomu „dáme nejlépe celé srdce.“ Zkusme to udělat. Prosím (Parakaló). :-)

design by exarion.cz | 2009