Zamyšlení

Mariin svět

4. adventní C

Mi 5, 1-4a/ Žd 10, 5-10/ L 1, 39-55

Vánoce máme doslova za dveřmi. Bohoslužebná čtení hovoří o Mesiáši z Davidova rodu. Kdybych měl to celé nějak nadepsat, bylo to něco jako „stupňující se tajemství“. Jsou to takové milé texty, ale obsahují hloubku, z níž se tají dech.

Z Micheáše zaznělo známé slovo o Betlému. V té době to muselo být malá, celkem bezvýznamná vesnice. Narodil se tam před nějakými třemi stoletími David, zakladatel královského rodu - jako nejmladší ze synů Jišaje Betlémského. K pomazání ho přivedli z pastvy. Davidovo rodiště. Jinak nic zvláštního. To je první, co se tu můžeme naučit: Bůh vidí věci a lidi jinak než my. Právě to, co se nám jeví jako malé a bezvýznamné, si on vybírá nejraději. Právě tak ukazuje svou moc a sílu. Platí to nejen o Betlému, ale i o skutečnostech našeho života. Co se v našem životě jeví jako bezvýznamné (ba, zahanbující), může Bůh použít k tomu, aby ukázal svou moc a sílu.

Z Betléma tedy vyjde ten Vládce (hebr. móšel), jehož původ sahá až k úplnému počátek světa. K prvním lidem a dokonce ještě dál. Jen Bůh ho zná. Bude jako David, ale současně v něm bude přítomno cosi božského – z tajemného počátku.

On přinese pokoj. Dokonce, sám bude pokojem. Pokoj v Bibli není jen klid zbraní. Pokoj znamená život, který nikdo a nic neohrozí a nezkalí. Pokoj znamená život v Božím království. Jak toto tajemný Vládce z Betléma dosáhne? Bude to šikovný politik? Ne, protože má kořeny v Bohu, zprostředkuje nám pokoj od Boha. Skutečný, trvalý a naplněný. Ten hledáme a po něm toužíme.

V evangeliu slyšíme, jak těhotná Maria jde navštívit příbuznou Alžbětu. Taky těhotnou. Když se setkají, odehraje se něco krásného. Vlna radosti a potěšení způsobená Duchem svatým je zahrne. Radují se obě ženy i obě nenarozené děti Jan Křtitel a Ježíš. Není to jen radost z rodinného shledání. Je to radost Boží, radost z Boha, z jeho přítomnosti a díla. „Jak to, že ke mně přichází Matka mého Pána?“, ptá se Alžběta. Matka Mesiáše, Matka Božího slova, Matka Boží. „Blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána!" To je na Marii to největší. A nejkrásnější. Její štěstí spočívá v tom, že prostě uvěřila. Vzala Boží příslib vážně. My se to od ní máme učit.

Ještě něco se zrodilo ze setkání Marie, Alžběty, Ježíše a Jana. Mariin chvalozpěv Magnificat. Maria velebí Pána. Zpívá o tom, jak je Bůh veliký a v čem ta velikost spočívá. Je to úplně jiný svět. „Vladaře svrhl z trůnu, ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou...“ V Římě vládnou caesarové, v Judsku Herodes Ukrutný... zdá se, že na svých trůnech sedí pevně. Maria to vidí jinak. Spletla se? Maria vidí víc. Maria zpívá jako prorokyně – třeba jako její starozákonní jmenovkyně Mirjam. Ta zpívala po projití Rákosovým mořem při vycházení z Egypta. Maria zakusila Boží jednání. Ví, co zpívá. Je to prorocký zpěv. Letos na podzim mne mimo jiné silně oslovil rozhovor s významným americkým starozákonníkem Walterem Brueggemannem mimo jiné o tom, kdo je to prorok. „Prorok je ten, kdo vidí Boha jednat v dějinách.“ Prorok vidí víc než ostatní. V tom, co Maria zažila, vidí nový svět. Ten „její“ má budoucnost. I když mocní sedí ještě na svých trůnech, již jsou svrženi... To je možná největší tajemství. Jak někomu vysvětlit, že to není sen, fantasmagorie, ale budoucnost, která už začala?! Maria chválí Boha za to, co on dělá. A to, co on dělá, se vymyká našemu chápání. Maria to zažila. Proto zpívá o Boží velikosti. My se smíme přidat...

design by exarion.cz | 2009