Zamyšlení

Cele Boží i náš...

Svatá Rodina C

1 S 2, 18-20.26/ Ko 3, 12-17/ L 2, 41-52

Slyšeli jsme, jak Ježíš málem zůstal v chrámě, když mu bylo dvanáct. Jaké poselství tento příběh nese? Znovu a jiným způsobem to samé, jaké jsme slyšeli na Boží hod (pokud jsme tedy byli v kostele). Je to jádro naší víry. Ježíš je cele náš a současně cele Boží. Vere homo vere Deus. Vpravdě člověk a vpravdě Bůh. V něm božské a lidské není v rozporu ani v napětí. Jedno nejde proti druhému. Naopak.

Vytrváme-li ve společnosti tohoto Ježíše, bude tomu tak i v nás. Budeme současně lidští a současně Boží. V tom spočívá spása – obnova – vykoupení člověka.

V čem je Ježíš náš? Patří do světa lidí a zůstává v něm i po dokončení spásného díla – po nanebevstoupení. Má rodinu. Stejně tak místo, kde vyrůstal. Hlavně lidi – své příbuzné, přátele, známé... i nepřátele... Vůbec musel vyrůstat, být vychován, dospívat, osamostatňovat se. Naučit se poslouchat rodiče, pracovat, správně se rozhodovat, odmítat zla a přijímat dobro a stát se zodpovědným... jako my. Jen my to tak dokonale nedokážeme... Můžeme, ale nejsme toho schopni...

V čem je Boží? Už ve dvanácti (na prahu dospělosti – kolem bar-micva) ho Boží věci nenechávaly v klidu. Zajímaly ho. Dokonce až tak moc, že skoro zůstal v chrámě. Zajímaly ho Boží plány s Izraelem (a celým světem). A taky Boha nazýval svým Otcem. „Musím být tam, kde jde o věc mého Otce.“ [řecky: en tois tú patros mú dei einai me].

Copak asi tato věta prozrazuje? Maria ani Josef této větě nerozuměli. Jakpak to asi myslel? Co tím chtěl říct? - Maria nám tu nepřímo dává dobrý návod. I když tomu nerozuměla, myslela na to. Opakovala si to v mysli. Tak měla šanci objevit smysl později, ale díky ní i ostatní. I my. Můžeme to dělat podle ní. Nezahazujme do zapomnění to, čemu teď nerozumíme. Právě moment nerozumění nás může ohromně posunout dopředu. Nechápu-li teď, neznamená to, že se mi neznámé neotevře později. Stojím-li před někým – něčím, komu – čemu nerozumím, může to znamenat, že se mě dotýká Pravda sama. Může to znamenat šanci postoupit na nový stupeň poznání. To, čemu nerozumím, většinou bývá hodně důležité.

Ježíšovo slovo o jeho Otci [„Můj Otec“] je „zárodkem“ celého Ježíšova evangelia. To je zdroj a cíl a „obsah“, chlouba a sláva Ježíšova života. Otec. Abba. O něho se s námi přichází podělit. Bůh je Otec. Ježíšův a jeho prostřednictvím i náš. Bůh je blízký. Milující. Láska sama.

Ježíš si už ve dvanácti byl vědom, že má být tam, kde jde o věci jeho Otce. Přesto se poslušně vrátil domů do Nazareta a podřídil se Josefovi a Marii. Člověk nežije sám pro sebe. Musí brát ohled i na ty své – na rodinu a okruh svých bližních. Poslouchat Boha a brát zřetel i na lidi kolem sebe. Jak to skloubit? S Ježíšem se to můžeme učit.

Podřídil se rodičům a prospíval dosl. v moudrosti, dospíval fyzicky (řecky: hélikia) a byl milý u Boha i u lidí. Všimněme si pořadí. Milý u Boha i u lidí. Všechno bylo, jak má být. My to slyšíme jako potvrzení. Ano, toto je ten, který nám jednou přinese spásu. A my na to můžeme říct své „Amen“.

design by exarion.cz | 2009