Zamyšlení

Investované hřivny...

Výročí vzniku CČSH (8/1)

Am 5, 21-25/ Ř 13, 11-14/ L 19, 11-27

Těšil jsem se, že dnes budu moci zde kázat. Ale jak se tato bohoslužba blížila, narůstaly ve mně rozpaky. Co říct? Jaké slovo nám posílá Bůh?

Texty vybrané z lekcionáře se pokoušejí vyjádřit naše sebepochopení. Kdo jsme a proč tu jsme? V čem spočívá naše poslání? O to zápasíme. Že přes všechen úpadek a úbytek máme tu své místo a svůj úkol. Tomu věříme. Ale v čem toto místo a tento úkol spočívá? Pomohou nám bohoslužebná čtení?

Z Ámosa i z Listu Římanům zazněly výzvy k opravdovosti života – ke službě Bohu právě tímto mravně autentickým životem. To je důležitější než kult a všechny obřady. Je to opravdu tak? Odpovídá takový důraz záměru zakladatelů naší církve? A kdyby ano, co my s tím dnes? Za těch skoro 100 let se svět a společnost dost výrazně změnily. Ukázalo se, že náboženská a duchovní krize moderního člověka má mnohem hlubší kořeny. Lidé touží po opravdovosti, ale také po nezávislosti. Pokud hledají Boha a chtějí mu sloužit, necítí se vázáni na nějakou církev. Chtějí Bohu sloužit sami. Nepotřebují k tomu nějakou církev. Nepotřebují nás. To bolí.

Ale my věříme, že církev je potřeba. K čemu? Odpověď jsem vloni slyšel od Ctirada V. Pospíšila při presentaci jeho knihy Masaryk iritující a fascinující. Církev zajišťuje mezigenerační kontinuitu zvěstování, kontinuitu víry. Církev je (má být) prostorem, kde se zvěstuje a žije evangelium. Tedy místem, kde lidé „pookřejí“, pocítí, že jejich život a námaha mají smysl, že jsou opravdu milováni Bohem. Jsme takovým místem? Co můžeme udělat, abychom byli?

Pán nám svěřil své bohatství – své evangelium. Nemáme si ho schovat pro sebe. Nejrozmanitějšími způsoby ho máme vnášet do světa. Dávat ho „do oběhu“... Ať běží mezi lidmi... Máme být tam, kde dnes lidé jsou. V jejich radostech i bolestech, v jejich zápasech a hledáních. Máme vidět Boha při díle. Dnes. V tomto světě. Boha nenajdeme uzavřeného v minulosti (v tradici), ale v současnosti. I to se můžeme učit od zakladatelské generace.

K tomu se potřebujeme obrátit - změnit smýšlení. Přestat lpět na tom, co bylo, na minulých způsobech a formách, a otvírat se tomu, co Bůh pro nás otevírá dnes. Potřebujeme se učit pravé věrnosti. Ta uchovává dědictví živé, i když to může mít rizika. Potřebujeme také odvahu víry. Kdo hřivny investuje, může o ně také přijít. Evangelium se však nesmí za žádnou cenu stát mrtvou literou. Má zůstat živé. I to nás učí zakladatelé.

Nevíme, jak bude dál naše církev (a církve vůbec) vypadat. To je Boží věc. Co nás musí zajímat, je: Boží zpráva a lidé. Jak toto spojit? Jak říkat Boží zprávu, aby jí lidé mohli porozumět a přijmout?

Musíme se změnit. Nejen jako jedinci, ale taky jako obce, vikariáty, celá diecéze a celá církev. Začínáme nelehké hledání nové podoby naší služby. V naší diecézi konkrétně diskutujeme a promýšlíme novou pastorační koncepci. Směřujeme ke změně. Nejen proto, že ubylo lidí nebo že nejsou peníze, ale protože se potřebujeme učit víc žít Ježíšovo evangelium a taky se přiblížit biblické podobě církve.

Vstupujeme na neznámou půdu. Oporou je nám Boží slovo a taky příslib Kristovy přítomnosti.

design by exarion.cz | 2009