Zamyšlení

Naše SVATBA...

2. během roku C

Iz 62, 1-5/ 1 K 12, 1-11/ J 2, 1-11

Hlavní tématem dnešních čtení je jasně Svatba.

Než se do něho pustíme, rád bych se ještě zastavil u prvního čtení z 1 K. Tam jsme slyšeli o působeních Božího Ducha. Zastavím se u začátku tohoto čtení. „Když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám. Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Boží Ducha, neřekne ,Ježíš buď proklet´...“ Duch je pohyb, dynamika. Etymologicky duch je od dech, prý zprudka, silně vydechnout nosem. Ten pohyb vydechovaného vzduchu. Dříve vás to táhlo k modlám. Jestli je teď někdo tažen (ř. apagomenos) ke Kristu, působí v něm Boží Duch. Lidé jsou různí. Křesťané taky. S některými si rozumíme skvěle. S některými to dost skřípe. A s některými si prostě nerozumíme vůbec. A jsou i tací, s kterými se nesnášíme. Jistě nemůžeme u toho zůstávat, ale tak to prostě je. Důležité je, jestli nás a ty nejrůznější druhé to táhne ke Kristu. A taky jestli Krista uznáváme jako Pána (=toho Nejmocnějšího). V době Pavlově to byl titul římských císařů „božský Kyrios“. „Ne caesar, ale Ježíš.“ Z Pavlových slov můžeme odvozovat základní kritérium pro rozlišování duchů. Duch Boží přitahuje lidi ke Kristu. A také spojuje věřící dohromady a vede je ke službě společnému dobru. Skutečně duchovní člověk je plný Krista, lásky k druhým a zcela přirozeně jim slouží – a nic extra ze sebe nedělá.

A teď „hlavní téma“. Izraeli, zdecimovanému zkouškami a opuštěnému, Bůh říká: „Budeš se nazývat Oblíbená a tvá země Vdaná... Hospodin si tě oblíbil. Tvá země se vdala.“ Bude to skvělá svatba. A evangelium bylo o svatbě v Káně Galilejské. Ježíš tam učinil první znamení své moci. Proměnil vodu ve víno. Zachránil svatbu. Učinil ji nezapomenutelnou. A jeho učedníci v něho uvěřili.

Svatba to jsou nervy, stres, hodně silné emoce. Taky radost, veselí. Oslava života. A právem. Svatba představuje navíc ještě mocný duchovní symbol. Existuje radost svatebčanů: „Sešli jsme se. Je nám dobře spolu. Máme dobré jídlo a pití. Bavíme se. Někteří dokonce tancují. Všichni jsou veselí. K sobě navzájem pozorní a milí. Zkrátka užíváme si to.

Pak je tu nevýslovná radost těch, co se berou. Začínají společný život, společné bytí spolu, opravdovou blízkost a sjednocení... Mocný Boží dar... To všechno je krásné samo o sobě a navíc ještě znamením něčeho věčného. Za tím vším lze rozpoznat zvláštní přítomnost Boha.

Bůh sám o sobě hovoří jako o ženichovi. Boží lid je nevěsta. My jsme nevěsta. My všichni. „Jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.“ Na to se Bůh těší, že budeme s ním bydlet v jednom domě, společně žít, blízko sebe, sjednoceni v lásce... To je cíl. Tam to míří. Nekončící svatba... Plná radost a potěšení. Říkám „plná“ a jsem si vědom, že nevím, o čem mluvím. Protože to „plná“ přesahuje všechny naše představy a sny. Pořád větší a pořád lepší.

Voda proměněná ve víno. Víno je taky symbolem. „Dáváš víno pro radost lidskému srdci...,“ (Ž 104, 15). Kvalitní dobré víno. Kvalitní, dobrá radost, která bude v Božím království. Ježíš přichází proměnit naše životy v dobré - dokonce to nejlepší - víno. Přichází nás uvést do této svatební radosti. A skutečně to dělá.

To smíme slyšet v biblických čteních. Jsou to takové náznaky – náčrty. Nebo chcete-li: ukazatele na cestě. S tím se potřebujeme nyní spokojit. I v té Káně to bylo první znamení. Pořád jsme na začátku. Na cestě. Musíme ještě lecčím projít. Chovejme v srdci toto znamení. Ať půjdeme čímkoli, nezapomínejme na Svatbu. Naši svatbu.

Máme úžasný cíl. Duch nás vede – trpělivě, jemně, a přece pevně.

design by exarion.cz | 2009