Zamyšlení

SVOBODA milovat nepřátele...

7. během roku C

Gn 45, 3-11.15/ 1 K 15, 35-38. 42-50/ L 6, 27-38

Ve druhém čtení z 1 K pokračujeme o vzkříšení. Není to návrat do života před smrtí. Je to „nové stvoření“. Proměna do nové podoby. Apoštol Pavel tu používá terminologii, která se těžko překládá. Ne, že by přeložit nešla. Jde, ale nedává to moc smysl. Působí to matoucím (nejistým?) dojmem. Tělo. Duše. Duch. Přirozené. Nadpřirozené. Hmota. Nedá se to vtěsnat do nějakého systému. Přesahuje to prostě naše současné myšlení. Dá se o tom mluvit jedině v obrazech. Třeba taková setba. Semínko nějak vypadá a má nějaké vlastnosti. Pak se zaseje do země... a vyroste rostlina. Úplně jiné podoby než zaseté semínko. Jaké překvapení!? Kdo by to byl řekl!? Tak je to i s námi. Skončený život má nějakou podobu. A Bůh ho vezme a dá mu novou podobu. Větší a krásnější. Jaké překvapení! Kdo by to byl řekl!? - Boží tvořivost, fantazie, dobrota a smysl pro krásu neznají hranic. Umírá „tělo přirozené“ (tak ČEP). Pavel píše o těle duševním [ř. psychikon] (= oživovaném duší). Vstane „tělo duchovní“ [ř. pneumatikon] (= oživované Duchem).

Musíme projít smrtí – momentem ohrožení radikální nicotou. V důvěře načerpané z Ježíšova příběhu a z jeho přítomnosti v našem dosavadním životě, že Bůh nás v této nicotě nenechá, ale vezme a zvedne a dá nám podobu. Dobrou a krásnou. Musí to tak být. Musíme projít nicotou smrti. Nikomu se do toho nechce. Kdo by chtěl! Jen s důvěrou v Boha, Otce Ježíše Krista i Otce našeho. Tak přijde vzkříšení.

Ještě mě tam tentokrát zasáhla věta: „Chci říci to, bratři, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím...“ Jak to sv. Pavel myslel? Řecký originál mi dal odpověď. Poslyšte: „Tělo (= to pozemské, smrtelné) a krev nemůže zdědit (nebo: ujmout se jako dědictví) Boží království.“ Bůh pro nás připravil nádherný svět. Poslal svého Syna, aby nás tam dovedl. Ale musíme projít radikální proměnou ve smrti a vzkříšení. Naše bytost se tomu bude bránit. Jen skutečná důvěra se nechá dovést. Jen v důvěře se odevzdat Bohu... Jinak to nepůjde. Nikdo z nás se tomu nevyhne. Na druhou stranu každý z nás má šanci, že tam bude doveden.

To, co jsme slyšeli z Ježíšova vyučování v evangeliu, asi dobře známe. Mnohokrát jsme to slyšeli. „Milujte své nepřátele. Žehnejte těm, kdo vás proklínají. Nastavte i druhou tvář. Půjčujte a nečekejte, že vám to někdo vrátí... “ Ano. Co s tím máme udělat v tomto světě, kde jsou lidé takoví, jací halt jsou?! Třeba to s tím půjčováním? Nebo tím nastavováním druhé tváře? Jak to máme správně dělat? V čem to Ježíšovo vyučování spočívá? Může to člověk opravdu naplňovat? Není to absurdní? Napadlo mne, jestli bychom se nejprve neměli ptát: „A chceme to?“ „Chceme hledat důvody, proč bychom měli?“ „Chceme v tomto Ježíšovu slovu najít smysl pro sebe i naši životní cestu? Opravdu chceme? - Co za tímto Ježíšovým vyučováním vězí?“ Jak to máme „uchopit“? Třeba tak, že Boží království dává svobodu. Není to nový zákon – nové břemeno – nová zátěž, ale osvobození. Nastává něco, že už nejsme obětí situace, okolností, toho, co se očekává, že bychom měli dělat. Můžeme se rozhodovat svobodně. (A dobře :-). Můžeme být „nad věcí“. Nemusíme opětovat nenávist. Nemusíme oplácet podrazy a křivárny. Můžeme půjčit, ale taky nemusíme. Nejsme povinni. Můžeme říct „ano“, stejně jako „ne“. Můžeme cítit křivdu a nespravedlnost. A přece se to nemusí projevit v našem jednání. Můžeme být milosrdní. Konečně opravdu milosrdní. Protože chceme. Ne proto, že se to od nás očekává. Ale můžeme taky říct: „Dnes na to, Pane, nemám.“ - Ježíš nás přišel pozvat ke svobodě. Můžeme.

To, odkud Ježíš přichází, z čeho žije, a co přináší i nám, takto osvobozuje. Smíme „nasát“ vůni svobody Království.

design by exarion.cz | 2009