Zamyšlení

Zahlédnout CÍL...

Poslední po Zjevení C

Ex 34, 29-35/ 2 K 3, 12-4, 2/ L 9, 28-36

Téma biblických čtení je jasné. Než začneme čtyřicetidenní předvelikonoční půst, jsme konfrontováni s proměněním Páně.

Mojžíšovi po setkání s Hospodinem zářila tvář. Apoštolové spolu s věřícími odrážejí záři Kristovu. A v evangeliu pak zářící Kristus sám. V Bibli vyznačuje Boží přítomnost záře. (Někdy taky oblak. Ale o tom třeba jindy.) Vyznačuje a současně zahaluje.

Kristus se třem učedníkům na hoře ukázal v celé slávě. Nic nového se s ním nestalo. Takový už byl. Jen oni ho tak neviděli. Nemohli. Takový je pořád. I tady mezi námi. Když se čte evangelium a slaví eucharistie. Pořád stejný. Jen my ho nevidíme. Svítí do našich životů. A my..., aniž bychom si to uvědomovali, tuto záři odrážíme...

Letos slyšíme ten příběh o proměnění podle sv. Lukáše. Má to své zvláštnosti. Třeba tam vůbec nenajdeme slovo „proměnění“ (metamorfóza). Ježíš se prostě modlil... a tu jeho tvář nabyla jiného vzhledu. Stalo se to při modlitbě. Lukáš velmi zdůrazňuje modlitbu. Ty zásadní věci se dějí při modlitbě. Modlitba je setkání člověka a Boha. Nejhlubší a nejosobnější. Je to být spolu tváří v tvář. Ježíš pořád hledá Otcovu tvář. Pořád je k němu obrácen tváří. Tak odráží Otcovu záři. Podobně jako Mojžíš, ale víc. Nikdo není Bohu blíž než Ježíš.

Přímo se to sice neříká, ale aspoň ze dvou indicií to vypadá, že se podle Lukáše proměnění stalo v noci. Představovali jste si tuto událost v noci? Já nikdy? Zkuste to. O to je to silnější.

Apoštolové jsou zmoženi. Že by výstupem na horu? Noční dobou? Silou mimořádného zážitku? Nechápou, co se děje. Pamatují si jen Ježíše v rozhovoru s Mojžíšem a Elijášem. A pak trochu, o čem byla řeč. O cestě (dosl. exodu), který má Ježíš dokonat v Jeruzalémě. Pak „vytuhli“. Ježíš jde do Jeruzaléma. Tam ho zatknou, odsoudí a... však to znáte. Bude to vypadat jako špatný konec – jako ztroskotání. Ale skutečnost bude jiná. Bude to dokonání – završení vysvobození, které Bůh začal před staletími vyvedením Židů z Egypta. Přichází velké vysvobození. V Ježíšově utrpení, smrti... a vzkříšení. Náš rozum to nebude „brát“. Nejdůležitější je, že se to stane. Všechno se završí.

Motiv Proměnění Páně hraje významnou roli ve východních tradicích. Hlavní důraz kladou východní otcové na světlo a krásu Boží přítomnosti v Ježíšovi. On je plný světla a krásy, ale také tímto světlem ozařuje celý svět a v něm všechno nabývá nebývalou krásu. Není to jen Ježíšovo proměnění, ale proměnění celého kosmu. Můžeme tento příběh brát jako nahlédnutí do budoucnosti. Apoštolové vidí na malou chvíli: vzkříšením obnovený svět. Budoucí svět. Plný světla a krásy.

Dnes jsou mezi námi také někteří zasaženi smutkem. Ztratili někoho hodně blízkého. Prožívali s ním radosti i bolesti. A před pár dny se s ním naposledy rozloučili. To je veliká bolest. Přece i do ní může zasvítit světlo hory Proměnění. Je znamením lásky Boží. Bůh je láska. Miluje všechny. Miluje ty, kdo ztratili svého blízkého. I zesnulého samotného. I ty, kterých se to vůbec netýká. Teď jsme odděleni smrtí. Ale pořád spojeni láskou Boží. Dočasně odděleni. Za oponou. Jednou se setkáme v obnoveném světě. Plném světla a krásy. Sami taky plní světla a krásní.

Ještě jdeme tmou. Ještě je to pro nás zakryté. V hustém oblaku, kdy na člověka padá strach a pochybnosti. Jen tu a tam, když se modlíme, pronikne paprsek světla. Abychom úplně nezapomněli cíl. Jdeme nocí, ale nakonec uvidíme... a to nás dokonale naplní. Na cestu nám zní z oblaku: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Tedy: „Naslouchejte mu.“ „Dávejte pozor na to, co on říká.“ Jeho Slovo nám bude světlem. Takovou svítilnou na cestě. Potřebujeme ji.

design by exarion.cz | 2009