Zamyšlení

O lišce, kvočně, kuřátkách a dalším...

2. postní C

Gn 15, 5-12. 17-18/ Fp 3, 17-4, 1/ L 13, 31-35

Dál se nad Biblí rozpomínáme, kdo doopravdy jsme, co nám Bůh daroval a k čemu povolal. Pravda dnes to vypadá jako podivná směsice. Ale pustíme se do toho.

Abram Hospodinu uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. - A pak s ním uzavřel smlouvu. S ním a jeho potomstvem. Smlouva to je vážná věc. Zavázat se smlouvou můžete jen vůči tomu, komu znáte a komu důvěřujete. Bůh to udělal. Bůh to myslí s Abramem a jeho potomky – s Izraelem a církví opravdu vážně. Nemusel, ale přece to udělal. A platí to dodnes. Bůh nám důvěřuje. Věří nám, že to, co do nás vložil, nepromarníme. To je veliká věc. Taky vážná a krásná.

Sv. Pavel si naříká na lidi v církvi, kteří žijí jakonepřátelé Kristova kříže. Kdo to může být? Ten kdo myslí jen na sebe (to znamená „to břicho“) a Bůh a druzí jsou mu ukradení. Kříž to je radikální láska. Láska znamená vyjít ze své sebestřednosti. Vyjít naproti Bohu a druhým lidem. Stát se tak slabým a zranitelným. Milovat znamená nebát se zranitelnosti a důvěřovat moci lásky. My se o to nějak pokoušíme. Bojujeme se svou sebestředností. Někdy se to daří líp někdy hůř. Kříž znamená úplně vyjít Bohu a lidem naproti. Vzdát se všech „zadních vrátek“ a pojistek. To udělal Kristus. Pokušení „břicha“ je velké. Sv. Pavel si to uvědomuje. Avšak my (i my!) máme občanství v nebi. Odtud čekáme Ježíše. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy. Mocí, kterou má jen on. Takovou moc dává radikální láska, kterou projevil na kříži. To je náš příběh: Ten, který si nás zamiloval, si pro nás přijde a promění nás a celý svět. Všechno zkrásní a rozzáří se v jeho pohledu.

A evangelium bylo takové... jak to říct? Obyčejné? Zvláštní? O zvířátkách: lišce, slepici a kuřátkách? Ano a víc. Herodes Antipas, syn toho nechvalně známého Heroda z vánočního příběhu, nechal useknout hlavu Janu Křtiteli. Co kdyby chtěl zabít i Ježíše? „Radši před ním uteč, Ježíši, aby nezabil i tebe,“ řeknou mu. A Ježíš nazve Heroda liškou. Liška má pověst mazaného zvířete, ale není zas tak velké. Herodes je jen liška. Netřeba se ho bát. O Ježíšově osudu rozhoduje úplně jiný Pán než nějaký Herodes. Ano, Ježíš umře, podobně jako Jan a další proroci. Ale zatím ne. V Galileji ne. To přijde až později - v Jeruzalémě. Tam se vždycky zabíjeli proroci. Teď je čas Ježíšova díla. Teď je čas vymítání démonů, uzdravování nemocných a hlavně kázání evangelia o začínající se Boží vládě. Pak přijde čas utrpení – a – (i to je tam naznačeno) vzkříšení.

A na závěr jsme slyšeli o Jeruzalému. Nedal si říct. Škoda. Mohl být v bezpečí jako kuřátka pod křídly kvočny. Nedal si říct. Škoda. Zůstane sám. Bez chrámu. Bez proroků. Ale jen dočasně. Do chvíle slavného příchodu Syna člověka na konci dějin. Tehdy i Jeruzalém, co si nedal říct, poví: „Požehnaný, kdo přichází ve jménu Páně!

I to patří k našemu příběhu. Naše budoucnost a celého světa už je mezi námi a spočívá v osobě Ježíše z Nazareta. Nevadí, že ho ukřižují a zabijí... Dokonce to celému příběhu dává hlubší smysl. V něm je naše budoucnost. Dobrá, krásná a nadějná. Tam patříme. Nezapomeňme na to.

design by exarion.cz | 2009