Zamyšlení

Protože Bůh je nekonečně dobrý...

3. postní C

Iz 55, 1-9/ 1 K 10, 1-13/ L 13, 1-9

Dnešní čtení nám chtějí ukázat, že potřebujeme pokání. Nebo ještě jinak: potřebujeme se obrátit. My. Můžete namítnout: „To už jsme přece udělali.“ Na to by se dalo říct: „Dokud jsme v tomto pozemském životě, je pro nás čas obrátit se – nebo spíš obracet se.

Bůh je k nám dobrý. To zakoušíme. Věřím, že všichni. A taky slyšíme. Dnes to byla úžasná slova. Třeba: Odpouští mnoho,“ [hebr. kí-jarbé lislóach; dosl.: neboť rozhojnil, aby odpustil ]. (To si asi ponesu celý týden a doufám, že déle.). Nebo: „Je věrný.“ Nebo „Snad příště ponese ovoce.“ (Ono úžasné „snad“. Používáme ho my lidé. A Bůh taky!).

Bůh nás takto zve, abychom se k němu vrátili nebo taky vraceli. Vždycky můžeme být „víc“ s Bohem. „Víc“ s ním žít. Vždycky to může být lepší, hlubší a intenzivnější – z naší strany. Vím, že se to nedá měřit a počítat jako láska vůbec. Vezměme to slůvko „víc“ s rezervou. Láska se jistě nedá měřit, ale může a chce růst a prohlubovat se. Láska směřuje k nekonečnu. Bůh to ví a zve nás, abychom se nebáli té cesty.

Vrátit se nebo vracet se k Bohu to je pokání. Často máme pokání v mysli spojeno s tím, že něco děláme špatně, něco se nám vytýká, musíme podstoupit něco těžkého a nepříjemného, něčeho se vzdát... a podobně. Možná nejspíš v tomto potřebujeme obrácení. Potřebujeme změnit svůj pohled na pokání.

Bůh nám nechce nic brát. Bůh nás nechce trápit. Naopak chce nám dát život – v plnosti, navždy. Bible o tom mluví v různých obrazech. Pár jsme jich slyšeli i dnes. Velmi často to bývá obraz osvěžující dobré vody, co zažene žízeň. Nebo taky obraz dobrého vína, co rozradostní srdce. Nebo taky obraz nějakého dobrého jídla. Staří Orientálci si ho představovali jako tučné a sladké. Pořádně. To jsou obrazy. Chtějí říct, že být s Bohem znamená naplnit život, rozvinout jeho potenciál – nežít naprázdno. Činit ovoce. (Zase takový obraz!) K tomu nás Bůh zve. „Pojďte! Vezměte si! Nezůstávejte v povzdálí. Pojďte blíž. Nebojte se.“

Cosi v nás chce mít na jednu stranu dobrý vztah s Bohem, ale pro jistotu si Boha „držet dál od těla“. Pokání znamená učit se s tím skoncovat. Dovolit Bohu přijít blíž. Bůh nás nekonečně převyšuje. (To jsme dnes taky znovu slyšeli.) Není divu, že si člověk chce zachovat odstup. Ale víra se nebojí přiblížit se. Protože uvěřila tomu, že nás nekonečně převyšující Bůh je láska. Není to tajemství záludné, nýbrž naopak laskavé a dobré.

To nejhorší, co by se nám mohlo stát, je zůstat odděleni od Boha. Odříznuti od pramene skutečného života. Vystaveni prázdnotě... Jen sami se sebou... Obrazem toho je neplodný fíkovník. Budeme-li to moc chtít, dostaneme to. Ale není o co stát.

Bůh má s námi úplně jiné záměry. Nekonečně krát lepší. To, co do nás vložil (a kdo jiný to bude vědět líp), se může rozvinout do ještě větší velikosti, krásy a slávy. Bůh to ví a moc si to přeje.

Proto pojďme blíže. Vždyť on odpouští mnoho. Je věrný. Chce nám dát život. Dokonce sebe sama.

design by exarion.cz | 2009