Zamyšlení

U Boha a současně pořád s námi...

3. velikonoční C

Sk 9, 1-20/ Zj 5, 11-14/ J 21, 1-19

Dnes „máme“ dvě zjevení Vzkříšeného a dvě povolání. Pavel a Petr. Ale je toho tam strašně moc.

Ke čtení o Pavlově povolání u Damašku si dovolím jen pár poznámek.

„Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ Vzkříšený Ježíš je ve slávě a přece spojen s námi tu na zemi. Tvoříme s ním jedno duchovní tělo – jeden duchovní celek. Všechno, co prožíváme, se týká i jeho a obráceně.

Oslnivé světlo, které Pavla srazilo k zemi, znamená Ježíšovu slávu. A ta znamená, že on JE nejblíž Bohu jako Pán nade vším. Ten Nejvyšší. On překonává hřích, jímž jsme se my lidé „odřízli“ od Boha. V tom spočívá jeho moc. On JE pořád stejný. Přesně takový byl, i když umíral na kříži. Vzkříšení jen odhalilo, kým on JE od počátku.

Můžeme myslet na jeho velikou slávu, ale taky na to, že on JE s námi.

A teď to zjevení u jezera v Galileji. Tam to znali. A tam to vlastně taky všechno začalo. Už se jim tak zjevil potřetí. (Nebylo těch zjevení zas tolik.) Stejně ho nepoznali. Až na toho jednoho – snad Jana. Poznání Vzkříšeného není něco, co se dá naučit. Vždycky je to překvapení. Zase to bylo spojeno s jídlem. Pán zve ke stolu nebo k ohni a dává chléb a taky rybu. Posiluje učedníky. Ale taky tím ukazuje: „Pořád jsme spolu - vy a já.“ Protože jídlo znamená vždycky společenství. Jíme spolu. Jsme spolu. Když jsme spolu, když spolu jíme, můžeme poznat, že Vzkříšený Pán je s námi.

Po jídle Pán znovu povolal Petra. Tři otázky a tři odpovědi, kterými Petr „napraví“ své trojí zapření. „Petře, máš mě rád? Jsem pro tebe ten nejdůležitější? Budeš se mě držet vždycky?“ Hlavní podmínkou pro službu vedení v církvi jemít rád Ježíše - „přilnout k Ježíšovi“ - „víc“ než ostatní. (Nedá se to poměřovat. Ale rozumíme tomu.) Protože je to tak těžké vést církev jako církev. „Jiný tě přepáše a povede, kam nebudeš chtít.“ Cesta Ježíšova lidu je stejná jako cesta samotného Ježíše. Bez zkoušek kříže to nepůjde. Bez přilnutí k Ježíšovi to žádný člověk nedokáže. Platí to pro představitele církve, ale nejen pro ně. To se týká nás všech. Bez Ježíšovy lásky nemáme šanci to dokázat. - Jen pouto lásky vydrží zkoušky Mesiášovy cesty a jeho porodních bolestí. Naše láska může být jen odpovědí na lásku, jakou Ježíš miluje nás. Naštěstí Pán nás miluje velmi.

Pán se ptal Petra. Co byste odpověděli za sebe? Je pro nás Ježíš opravdu tím nejdůležitější, když budeme upřímní...?

Ještě dvě „věci“. V pohledu velikonoční víry se smrt učedníka stává oslavou Boha. My se smrti bojíme – ba, děsíme... z dobrých důvodů. Smrt je pro nás „nepřirozeného“. Neseme si v sobě touhu po věčnosti. Bůh zatím smrt nezrušil, ale Kristovým vzkříšením ji proměnil ve způsob, jakým člověk může oslavit Boha. Tím začíná naše vítězství nad smrtí. Smíme doufat, že i v tom, čeho se bojíme, se s námi laskavě potká Bůh.

Poslední: Celou tu svou řeč Petrovi Pán uzavřel slovy: „Následuj mě!“ Kolikrát to Petr slyšel? Vždyť touto větou to tady na břehu jezera všechno začalo. Jdi za mnou! Jdi mou cestou! To je celé. Pořád stejné. Jednoduché a těžké zároveň. A my to slyšíme s Petrem. Platí to i nám. Prostě jít za Ježíšem. Ve stejné důvěře v Boha, že on nás sice postavil do těžkého zápasu, ale nikdy nás neopustí. Ve stejné důvěře, že toto je „ta cesta Boží“ – ta správná. (Mimochodem v prvním dnešním čtení byla víra v Krista nazvána „tím směrem“ [doslova: „tou cestou“; ř. hé hodos ]. To je asi jedno z nejlepších označení: „TA CESTA“.) Jen ona vede k cíli. A Pán nám na ní dává svého Ducha...

design by exarion.cz | 2009