Zamyšlení

Průšvih svatého Petra...

5. velikonoční C

Sk 11, 1-18/ Zj 21, 1-6/ J 13, 31-35

Nejprve něco k dnešnímu čtení ze Skutků. Sv. Petr má průšvih. Navštívil neobřezané lidi a (ó ty hrůzo!) jedl s nimi. Ano, Petr udělal něco, co by si nikdy nepomyslel. Nechal pokřtít – a tedy přijmout do církve lidi pohanského původu. Přemohla ho zkušenost Ducha. Vidí pohany naplněné mocí Ducha. Něco, co by podle jeho představ vůbec nemělo být. Takhle přece Bůh nejedná! A přece se to stalo. Petr vidí milost působit tam, kde by to nečekal. Když je to tak: „Jak jsem já v tom mohl Bohu bránit?“ - Petr byl schopen překročit představy – své i všech svých izraelských i církevních bratří. Muselo to pro něj být těžké. Ale udělal to.

Myslím na tento Petrův krok, když přemýšlím o současném světě. Naprostá většina křesťanů ho vnímá jako nepřátelský, nečistý, nebezpečný... a přece i v něm se setkáváme tu a tam s působením milosti. A působení milosti není ničím jiným než působením Ducha, a tedy projevem vlády Vzkříšeného Pána. Jsme zvyklí dívat se a hodnotit vše podle určitých schémat, která jsme převzali. To je přirozené. Jinak to ani nemůže být. Většinou naše schémata bývají hodně úzká. Určitě užší než svoboda Ducha. Jak zareagujeme, až se setkáme s milostí tam, kde bychom to nečekali? Tak jako Petr anebo se k tomu obrátíme zády a budeme se křečovitě držet „svých – našich schémat“? Petr překročil sám sebe a udělal, co by ho nikdy nenapadlo. Ale nemohl jinak. Protože tu byla – milost.

A teď k evangeliu. Je noc po poslední večeři. Asi pár hodin před zatčením. Jidáš právě odešel, aby vydal Ježíše. Dějství pašijí začíná. A Ježíš řekne: „Nyní je Syn člověka oslaven a Bůh v něm.“ Máme tu úplně jiný pohled na dění. NYNÍ nastává vrcholné zjevení Boží moci. Vrcholná hodina Boží slávy. Ano, vrcholná hodina Boží slávy! Pořád máme velikonoční dobu. Pořád přemýšlíme o vzkříšení. Proč teď zpátky kříž? Protože v pohledu Písma nepředstavují kříž a vzkříšení dvě odlišné události. Ne, kdepak! Jsou to dvě strany téhož dějství. Naprosto se vydat do Božích rukou. Odevzdat se Bohu. Nedržet už nic pro sebe. Něco tak silného tu dosud nebylo! A když se stalo, změnilo to vnitřní běh všeho. Zjevuje se vrcholně sláva Boží. Pro nás a pro celý svět.

Znamená to zlom. Dosavadní společenství Ježíše s učedníky končí. Už to nikdy nebude jako dřív. Chození po Galileji s Mistrem. Plavení se po jezeře. Putování na hory. Rozhovory. Společné stolování. Bylo to krásné. Odteď to bude jiné. Nové. Ledva si zvykli, musejí se adaptovat na změnu. Ano. Odteď to bude jiné. Naštěstí na to adaptování se na změnu nebudeme sami. Ale i tak to bude těžké. Ježíš v této chvíli oslovuje učedníky tak lidsky: „Dítky!“ - „Děcka“! (ř. teknia). Už jen krátký čas. Jen v tuto chvíli je tak osloví. Jak jinak vyjádřit blízkost!? Ale ta blízkost tu bude dál. Ba, dokonce ještě intenzivnější.

Co říct k „novému přikázání“? Nové není co do obsahu. Nové je novými okolnostmi. Ježíšovo sebevydání Otci vytváří novou situaci. Na této lásce smíme mít podíl. Z ní a na jejím základě to můžeme naplňovat. Milovat znamená vzájemně se přijímat a cítit se součástí jednoho celku. Můžeme spolu nesouhlasit. Můžeme spolu vést spory. A dohadovat se. A rozdílně chápat Bibli... A lézt si na nervy. A přece se máme rádi. To, že patříme jednomu a témuž Kristu, má větší váhu než to, co nám třeba na sobě vadí nebo nás štve. Vedeme zápas o pravdu a nemůžeme být lhostejní. Ale uznáváme, že při tom všem patříme Kristu. Tak jako on přijal ke slávě Boží nás, i my se přijímáme navzájem... (Ř 15, 7). Tady se vracíme k tomu, čím to dnes začalo: k tomu „průšvihu sv. Petra s těmi pohany“. Díky Bohu za něj!

design by exarion.cz | 2009