Zamyšlení

Budeme bydlet s Bohem...

6. velikonoční C

Sk 16, 9-15/ Zj 21, 10.22-22,5/ J 14, 23-29

Dnešní čtení nám „vykreslují“ to, v co jako Kristovi učedníci doufáme. Budeme bydlet s Bohem. Navždy. On v nás. A my v něm. A taky spolu se všemi Božími lidmi a tvory. A v tom bude naše dokonalé štěstí. To je skutečný život ve vší kráse. Tam ukazuje ono město, které nebude mít chrám. Nepotřebuje ho, protože celé bude domem Božím. Tam ukazuje světlo. A taky řeka živé vody a stromoví života... a všechno, o čem se tam píše.

Nebereme to však jako popisy. Naše slova patří do tohoto našeho světa. Postihují jeho skutečnosti a události. To, o čem se tu mluví, je ale úplně nové. Přesahuje tento svět. Naše slova patří do tohoto světa. Nemohou vystihnout to úplně nové. Ale přece jen něco mohou. Odkazují nad tento svět (nebo za něj) - k tomu novému. Slyšíme slova, která „aspoň naznačují“ :-). Co naznačují? Krásu, světlo, ušlechtilost, barvy, pokoj, bezpečí... „Něco jiného“, co jsme nezakusili. „Co oko nevidělo. Co ucho neslyšelo. Co člověku ani na mysl nepřišlo. To připravil Bůh těm, kdo ho milují,“ (srov. 1 K 2, 9).

Budeme bydlet s Bohem. My v něm a on v nás. A taky spolu se všemi Božími lidmi a tvory. V míru a harmonii. Zní to neslýchaně. A troufale. Myslím to bydlení s Bohem. Budeme bydlet s Bohem. My v něm a on v nás. Spolu se všemi Božími lidmi a tvory. To odpovídá ráji. Což je důvěrná (chcete-li niterná, duchovní) blízkost – vzájemnost s Bohem. Taky by snad dalo říct: harmonie, souznění s Bohem – a tedy také se všemi. Ztratili jsme (my lidé) tuto blízkost... Odešli jsme z ní. A sami se neumíme vrátit. Protože to není otázka místa a schopnosti... Něco se v nás „zlomilo“ a nejde to vzít zpátky...

Nyní se nám ráj znovu otvírá. Stalo se něco, co nás znovu uschopňuje vrátit se.Beránek náš Kristus byl obětován...,“ (viz 1 K 5, 7). A my jsme uschopňováni žít v důvěrné vzájemnosti s Bohem... Sami tomu ještě tak úplně nedokážeme věřit... Teprve „se rozkoukáváme“.

Nyní se nám ráj otvírá. A my všelijak zbloudilí a poranění a otřesení opatrně vstupujeme. Lecčím jsme si prošli. Všelijak nás to poznamenalo, zformovalo i zdeformovalo. A přece to naše bloudění nebylo marné ani bezcenné. Není to etapa, která se prostě vymaže, jako by nebyla. Mělo to smysl. Učinili jsme nové zkušenosti. Poznali jsme svou bídu, ale taky to, že jsme stvořeni pro Boha. Taky že je v nás – hluboko – hlad a žízeň po skutečném životě, jímž není nikdo jiný než sám Bůh. A pochopitelně jsme taky poznali Boží velikost a velkorysost a něžnost.

Celou tuto svou zkušenost s sebou poneseme do Svatého města a do našeho soužití s Bohem... A Bůh se toho všeho dotkne a začlení do svého díla. Tak jak to dokáže jen on. Setře každou slzu... (Zj 7, 17. 21, 4).

V nás to začíná velmi jednoduše: přijímat Ježíšova slova. A zachovávat je (ř. térein). Chránit je ve své mysli. Tedy přemýšlet o nich. Domýšlet je. Překládat je do naší doby a situace. Zabývat se jimi. Nechat je v nás „pracovat“. Nebýt s nimi rychle hotovi. Vracet se k nim... Zápasit s nimi a za ně... Nechat je „pracovat“. Vystavit a vystavovat se jim. Touto cestou postupně zjistíme, že se kdesi hluboko v nás rodí cosi nového – jakási zvláštní blízkost. Že nám ten Ježíš bude tak nějak bližší... a taky Bůh... „Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek...

design by exarion.cz | 2009