Zamyšlení

Vězeňotřesení...

7. velikonoční C

Sk 16, 16-34/ Zj 22, 12-14. 16-17. 20-21/ J 17, 20-26

Začnu čtením ze Skutků. Bylo docela dlouhé a dramatické.

Člověka nad ním napadne řada otázek. Třeba: Proč vadilo, že o Pavlovi a jeho druzích mluvila ta otrokyně s věšteckým duchem? Říkala přece pravdu. Vzpomněl jsem si při tom na Bonhoefferovy úvahy na téma: „co znamená říkat pravdu“. Je to víc než jen mluvit v souladu se skutečností. Znamená to taky mluvit s ohledem na situaci a stav světa. Určité věci se nemohou jen tak říkat na ulici. Některé věci mohou říkat jen určití lidé. Z úst některých lidí znějí pravdy jako lež.

Nečistý duch je Pavlem proto v Ježíšově jménu vyhnán. Pavel si tím sice přivodí vážné problémy, ale reklamu od nečistých duchů nepotřebuje. Naopak.

Pak ten žalářník. Proč se chtěl zabít? Copak by mu někdo dával za vinu, že v takové mimořádné situaci mu vězni unikli? Nebo ti vězni. Proč neutekli? Že neutekl Pavel a Silas ještě pochopit můžeme, ale co ti další? Prostě jen proto, že byla tma a zmatek nebo to mělo jiný důvod?

Pavel a Silas jsou ve vězení a v noci prostě chválí Pána. Zpívají chvály. Proč? Asi proto že to tak dělali vždycky a všude. Dokonce i ve vězení, dokonce i v kládě. Prostě oslavovali Boha. - A tu se zachvěla země a bortily se zdi... Není to pro nás povzbuzení chválit Pána vždycky a všude? Chvála není nic účelového... Je to prostě chvála... ale pro toho, kdo chválí Boha, se otvírá nový prostor svobody a volnosti. Krunýř nepříznivých okolností praskne...

Tak tam ve vězení chválili Bohu a země se zachvěla... V tamních končinách se to občas stává. Ale Písmo v tom vidí zvláštní osobní zásah Boha. Není to jen něco zvláštního, co budí údiv. Je to osobní. Nečekané a osobní. Děje se mezi Bohem a člověkem. A vždycky se nějak týká záchrany.

A zase ten žalářník. Když zažil to vězeňotřesení a to, že vězni mu neuprchli, je zasažen a ptá se: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn? Hledá spásu. Možná ji hledal už předtím. Možná se to v něm probudilo při zemětřesení. Každopádně hledá spásu. To je víc než záchrana z momentální těžké situace. Pro něho je to klíčová otázka života a smrti. V té době mnozí lidé v Římském impériu hledali spásu. On je jeden z nich. Měl štěstí, že natrefil na Pavla. Zažil - a pochopil -, že Ježíš, kterého ohlašuje Pavel a jeho tým, přináší právě to, co hledá.

Žalářník našel záchranu. Vnitřně zakusil, že to je pravda. Proto dělá asi neobvyklé věci. Který pak žalářník se tak chová ke svým vězňům? Ale on na to nedbá. Má radost, že uvěřil v Ježíše. Docela rychle byl pokřtěn. On i jeho rodina a služebnictvo a možná i s přáteli. Noví křesťané se (někdy) rodí podivuhodnými a neobvyklými způsoby. Události a situace, které se zdají paradoxní a absurdní, vůbec nemusí být na překážku - naopak. To všechno povzbuzuje i nás dnes.

Ve druhém čtení jsme se přiblížili ke konci Apokalypsy. Tématem je příchod Pána Ježíše ve slávě. Duch a nevěsta (Duch a církev) společně říkají a modlí se: „Přijď, Pane Ježíši.“ Posluchači tohoto čtení (tedy i my) jsou přizvaní, aby se taky připojili: „Kdokoli to slyší, ať řekne: Přijď.“ - A Pán odpovídá: „Ano, přijdu brzo.“ Taky se dá přeložit: „Ano, přijdu rychle.“ To, co dnes tak nevypadá, se může rychle změnit. Ale nejdůležitější je, aby nevěsta (=církev) toužila po Pánově příchodu, tedy: po jeho osobní přítomnosti. Abychom se nebáli, že on nám svým příchodem něco vezme nebo nás o něco ochudí, ale naopak naplní nás. Potřebujeme přemýšlet o tom, představovat si a pochopit, co znamená Pánova přítomnost. Jaká je to krása, sláva a štěstí.

design by exarion.cz | 2009