Zamyšlení

Kudy do věčného života?

15. během roku C

Dt 30, 9-14/ Ko 1, 1-14/ L 10, 25-37

Vracejte se doma ke slovům Písma, která tu zazněla. Potřebujeme je promýšlet a domýšlet v sobě. To za nás nikdo druhý neudělá. Jen tak je můžeme pochopit. Jen tak mohou zakořenit v naší mysli a růst tam a nést plody.

O co šlo dnes? O cestu do nebe, do života, do věčné blaženosti... Jak tam jít? Tím, že se učíme milovat Boha a druhé lidi – zvláště ty, co mají nějakou nouzi.

Je to prosté a jednoduché. To je smysl prvního čtení. Bůh říká: „Víte to dobře. Není to nic, co byste museli pracně hledat na druhém konci světa. Víte to. Souzní to s tím, kým opravdu jste.“ - My to pořád komplikujeme a vymýšlíme zvláštní případy: „... A co když?“ Milujte Boha a druhé lidi, jak jen můžete. To „jak jen můžete“ bych podtrhl. Nemůžeme udělat víc. To nevadí. To je pro nás maximum. To je všechno. To je nejdůležitější. Ostatní postupně pochopíme cestou.

Milovat v Bibli znamená konat. Láska je především čin. Milovat může být prokazování úcty, respektu, pozornosti a času.

První čtení bylo ze 30. kapitoly Deuteronomia. V našem překladu najdete tuto kapitolu nadepsánu slovy: „Hospodinovo milosrdenství“. Ta kapitola skoro uzavírá Tóru (Zákon). Mluví o budoucnosti. Co se stane, když... odbočíte z dobré cesty... zabloudíte do nového otroctví. Třeba do babylonského zajetí nebo nějakého ještě horšího. Co pak? Bůh říká: „Smíš se vrátit. Pořád je pro tebe cesta zpět.“ To je milosrdenství Boží: „Smíš se vrátit. Odkudkoli – smíš se vrátit.“ Otec čeká na návrat zbloudilých synů a dcer.

Ve druhém čtení (z Listu Kolosským) jsme slyšeli o velikých věcech, které se stanou v životech věřících. „... Budete svým životem dělat čest Pánu... ponesete ovoce dobrých skutků...“ A všechno to veliké začíná láskou, kterou ve věřících působí Duch. Působení Ducha v člověku to je velké tajemství. Kde jsou hranice? Kde končíme my a kde začíná Duch? Nevíme. Zvláštně se to propojuje. Ta láska je z nás a současně není. Bez Ducha by nebyla, ale bez nás taky ne. Duch zúrodňuje naše nitro. A to pak nese plody... Láska je nám to nejbližší. Rozhodně nepředstavuje nic cizího, ale bez Ducha bychom ji „neměli“.

Evangelní čtení patří mezi ta nejznámější biblická čtení vůbec. Milosrdný Samařan.

Zaznělo tam známé (nebo aspoň by mělo být známé) dvojpřikázání lásky. Tentokrát z úst židovského rabína. Příběh o milosrdném Samařanovi vlastně neříká nic nového. Jen konkretizuje.

Láska – milosrdenství je cestou k životu věčnému. Nic nového. Ale jak tuto lásku – milosrdenství „mít“? Na to musíme přijít každý sám. To za nás nikdo neudělá. Ale je s námi vydatný a schopný Pomocník.

Proč je láska cestou k životu věčnému? Protože život věčný nikdy nemůže mít nikdo sám. Vždycky jen s Druhým a druhými. Je to něco společného sdíleného. Proto ten rabín neřekne: „Abych měl život věčný“, ale „abych měl podíl na životě věčném“. Mít podíl na životě věčném znamená překonávat všechnu sebestřednost a strach o sebe a vycházet vstříc druhým – přes všechny hranice a ohrádky... zapojovat se do společného díla a daru... dívat se na druhé, naslouchat jim, vidět jejich nouzi, soucítit a podle možností pomáhat... Přesně tak to dělá Bůh sám... Zapomíná sám na sebe a rozdává se pro druhé. Kdo toto pochopí, už přestane řešit sebe... (taky třeba: „Kdo je jeho bližní a kdo už ne...“)

design by exarion.cz | 2009